Akatsuki se nevzdávají 07 - Já, pytle a Uchihové

„Tak slezeš už ze mě?!“ rozčiloval se Pein sedící ve sklepě, když se dotyčného nemohl stále zbavit.
„Pardon šéfe.“ odpověděl mu dotyčný, ale nic se nedělo.
„Sakra děláš si ze mě srandu?“ zuřil Pein.
„Já bych chtěl slézt, ale nemůžu.“
„Co se to tam dole děje?!“ ozval se shora v obývacím pokoji Konanin hlas.
„Já jsem totiž v pytli.“
„To jsme teď oba.“ odvětil Pein.
„Né, vážně šéfe, já jsem v pytli.“ obhajoval se dotyčný.
„Fajn, tak se odkul.“ poradil mu Pein.
„Co se to tu děje?“ scházela po schodech Konan a k Peinově smůle s baterkou.
„Pozdě.“ konstatoval.
Konan se nejistě podívala z Peina na pytel a z vrtícího se pytle znovu na Peina. Pro jistotu zastavila všechny předsudky k tomu, o co se to tu asi pokouší. Nechala pytel se postavit, rozvázala dárkovou mašli a nahlédla dovnitř, po pár vteřinách pytel raději znovu zavřela.
„To tys ho tam svázal?“ podívala se ostře na Peina a posvítila jako u výslechu.
„Vždyť já ani nevím kdo to je.“ odpověděl s nevinným výrazem.
Konan pustila pytel, který spadl na zem.
„Jéééé! Tobi se už zase našel!“ vykřikl spokojeně maskovaný.
„Tak to si ty!“ vykřikl Pein tónem: Já to tušil!
„Vždyť jsem vám to celou dobu povídal, že jsem to já!“ řekl Tobi nadšeně, načež už Pein neměl slov.

„Pusťte mě dovnitř! Vím, že tam ten pošuk je!“ ozvalo se za dveřmi Hidanova a Deidarova pokoje o které byl opřený Kisame.
„On je tu dvakrát!“ děsil se zmatený Itachi který bratra z jedné strany viděl a z druhé slyšel.
„Ne, je tu jen jednou, už dobrých deset minut bojujete o život s boxovacím pytlem.“ oznámil mu co nejšetrněji Kisame.
„Varuju vás! Pusťte mě dovnitř!“ ozvalo se po druhé.
„Íííííí!“ zapištěl Itachi použil plášť jako ulitu a klekl si doprostřed pokoje.
„Je nenápadný.“ řekl ironicky Hidan.
Deidara který byl až doposud zaměstnán úklidem všeho nepořádku, který našel pod svou postelí pod tu Hidanovu a ničeho si nevšiml, se právě otočil.
„Hrajete na schovku?“ zeptal se napjatě.
„Kisame uhni do*ajzlu s těm pošukama tu nebudu.“ ozval se Hidan, jenže právě ve chvíli, kdy otevíral dveře se je rozběhnutý Sasuke chystal vyrazit. Jako neřízená střela se vřítil dovnitř, nabral boxovací pytel a stylem fotbalového míče i Itachiho a vyletěli ven oknem, které bylo bohužel přímo naproti.
Deidara se opatrně vyklonil z prvního patra, ale to už byli u okna i Hidan a Kisame.
„Půjdu se podívat jestli je Sasuke v pořádku!“ vykřikl vyděšeně Deidara a mazal ke schodišti.
„Neměl by sis taky dojít pro Itachiho?“ zeptal se Hidan. Kisame letmo shlédl výšku okna a dálku cesty, kdyby to obcházel.
„Zase tak rád jsem ho neměl.“ odpověděl.
„A ty, nepůjdeš si pro svůj pytel?“ zeptal se následně.
„Zase tak rád jsem ho neměl.“ odpověděl mu bez rozmýšlení Hidan a odešel, jak měl v plánu.
„A to já zase jo.“ řekl si Kisame a neváhal pro něj okamžitě vyskočit z okna.

Za chvíli už se Deidara a Kisame společně vraceli chodbou. Kisame za sebou spokojeně vláčel pochroumaný pytel, zatím co Deidara navzdory své obětavosti nic.
„Vážně nechápu, kam mohli oba tak rychle zmizet.“ postěžoval si.
„Možná lépe to nevědět.“ povzdechl si Kisame.
Když oba vešli do Deidarova pokoje, uvnitř se hromadilo podezřele hodně lidí.
„Co tu děláte?“ nechápala manekýna a začínala hysterčit.
„Konan našla Peina a nutí ho uklízet a kdo bude mít z pokoje vyházených nejméně věcí dostane Tobiho!“ vychrlil zděšeně Kakuzu.
„To je jako nějaká cena?“ ptal se Kisame.
„Ne, to je za trest!“ vykřikl ještě vyděšeněji Kakuzu a roztřásl se.
„Já Tobiho nechci! Pšíííík!“ protestoval Hidan.
„Tak se tu všichni zabarikádujeme a uvidíme, co s tím ti tři udělají!“ navrhl Sasori.
„Néééé! Tohle je můj pokoj!“ ječel Deidara, „Jedeš!“ zhrozil se a přetáhl Zetsua slintajícího mu prostěradlo botou.
„Byl.“ opravil ho Kisame a už si strkal karimatku do jeho postele.

Zamlkli se, zabarikádovali dveře i okna a po hodině práce si konečně oddechli.
„Ani mi se odsud nedostanem, těžko se dostane někdo sem hahahaha.“ rozesmál se Kisame.
„Jo, to je pravda.“ odpověděl Sasori.
„Jsme tu všichni?“ ujišťoval se Kakuzu.
„Až na Peina a Konan jo.“ odpověděl Sasori.
„To chci vědět, co bude Tobi dělat ten se picne.“ rozesmál se ďábelsky Kakuzu.
„Myslím, že nás bude hledat, dokud mu někdo neřekne, jsme tady. Nejspíš mu z toho, ale dřív přeskočí.“ přidal se Zetsu.
„Bych řek, nebo si ze všeho sundá masku.“
„Nebo se počůrá.“
„Ha! Tos trefil Tobi... ..Tobi?!!!!!“ zděsil se Kisame.
„Co tu ku*va dělá?!“ rozčílil se Hidan.
„No bezva, ta barikáda vydrží fakt hodně a my jsme tu zamčení s Tobim!“ řekl naštvaně Kakuzu.
„Mohl bych? Mohl? Prosím, prosím!!!“ žadonil Deidara a stepoval na místě.
Všichni se po sobě podívali.
„Pro jednou.“ svolil Sasori a všichni se nacpali pod postele.
„Umění je výbuch!“ ozvalo se a když všichni vylezli, našli už jen ohořelého Deidaru a chybějící zeď.
„Zapomněl jsem se schovat.“ konstatoval.
„Bl*ec.“ neodpustil si Hidan.
„Myslím, že hrnec by nepomohl.“ odpověděl mu Deidara, jelikož mu ještě víc zalehly uši.
„Jo vidíme.“ odpověděl Sasori a odešel k sobě, aniž by si všiml, že se k němu přifařil Tobi.
„Tak mi to snad ku*va pomozte héépšíííí... ..uklidit ne?!“ zuřil Hidan když se z jejich pokoje všichni začali nenápadně ztrácet.
„Tobi si chce hrát na loutkové divadlo!“ žadonil maskovaný.
„Ne, jdi si po svých Tobi!“ odsekl Sasori.
„Tobi jde po svých, Tobi není loutka.“ pokračoval.
„Bohužel jinak bych...“ Sasori se zamyslel, co by s ním asi provedl, kdyby to bylo jen malinko možné.
„Prosím, může si Tobi hrát na divadlo?“ nedával si pokoj a pochodoval za Sasorim až do pokoje.
„Vypadni ty lýkožroute!“ vzal ho Sasori bednou po hlavě a vystrkal zpět na chodbu. Kde stál smějící se Kakuzu, který měl radost, že se Tobiho zbavil a musel to dát najevo.
„Kakuzu si s Tobim bude hrát!“ zaradoval se maskovaný, když se vzpamatoval a pověsil se mu na plášť.
„Háhá! Máš Tobiho!“ neodpustil si škodolibě Sasori a zabouchl dveře.

„Peine tohle vyhodíš!“ ozývalo se z pokoje Peina a Konan.
„Ne, vojáčky mi nech!“ popotahoval velitel.
„Fajn, ale jen vojáčky.“ povzdechla si v naději, že pak snad konečně začne něco dělat.
„Co se bude válet po zemi až se vrátím, to vyhodím já!“ řekla a odešla na chvíli zkontrolovat ostatní.
„To tak vyhazovat mi věci!“ pomyslel si Pein, vyházel její prádlo a začal všechny hry na PSP, zlámaná košťata, figurku mistra Beena a další pro ni zbytečné harampádí schovávat do šuplíků.
Když se Konan vrátila, právě se snažil narvat metrového umělého mamuta s lenochodem na zádech pod skříň.
„Peine! Řekla jsem všechny ty hovadiny ven!“ rozkřikla se.
„Buď tu má i vchod do Narnie, nebo nechápu, jak se tu dřív dalo chodit.“ pomyslela si, když přeskakovala jakousi nemytou křišťálovou kouli.
„Tak rozumíš mi? Vyhoď to!“ nařídila, když konečně pochopil, že mamuta už nezachrání a začal si strkat cosi pod plášť.
„Ale to je moje kouzelná lampa! Odstup nebo ji spolknu!“ začal vyhrožovat.
Konan vyvalila oči.
„Spolkneš? Opravdu?“ zeptala se pobaveně.
„Chovej se sakra trochu dospěle, nemůžeme přece toho džina z ní vyhodit na chodník.“ odpověděl jí.
„Co prosím?“ nechápala Konan jak to myslí.
„Aby si se začala chovat jako dospělá žena a ne jako děcko!“ objímal lampu Pein, připraven bránit ji vlastním tělem.
„Dobře kompromis.“ natáhl před sebe diplomaticky ruku, když se začala přibližovat.
„Vyhodím ji, poskytneš džinovi podnájem v urně tvé matky.“
„Cože?!“ vyjekla Konan šokovaně.
„Hihi, věděl jsem, že na to nepřistoupí.“ pomyslel si Pein a považoval to za další vítězný nápad. Samozřejmě, že jeho řešení mělo asi stejnou váhu, jako rozbití žárovky ve sklepě s očekáváním, že už ho nikdy nikdo neuvidí.
Najednou dovnitř vtrhl Kakuzu.
„Poctivě jsem vyházel všechno co jsem za poslední roky nakradl, tak mě zbav Tobiho!“ klekl si před Konan na kolena, čímž zachránil Peina od jisté smrti.
Konan nedůvěřivě nahlédla na chodbu, když zjistila, že její drahý Pein není jediný kdo se tu naučil setsakramensky šetřit místem, málem to s ní švihlo. Před Kakuzovými dveřmi se hromadilo snad všechno co se Akatsuki za ta léta ztratilo, od jejího hrníčku po babičce, přes Zetsuovo hnojivo do květináče, až po bazén nechutných rozměrů.
„Mám vás dost, půjdu raději natřít kůlnu! Chci vidět, jak ten bordel vystěhujete. Vůbec, kudy si to dostal dovnitř?“ zakroutila nechápavě hlavou a odešla.
„Nééé Konan!“ rozbrečel se Kakuzu a nenápadně ohlédl, zdali se ho na moment ta oranžová věc nepustila.

Pein seděl nabroušeně se Zetsuem, Kisamem, Sasorim a Deidarou u večeře, četl si noviny z posledního týdne a před sebou na stole nechával ležet seznam doposud napáchaných škod, který zatím plnilo pouze přízemí, první patro se rozhodl sepsat pro jistotu, až po té co bude všechen binec venku, protože si nebyl jist, že stěhování bazénu se bude dát uskutečnit dveřmi.
„Šéfe netvařte se tak.“ šťouchl do něj přátelsky Kisame.
„V obýváku nemáme podlahu, v kuchyni stěny, jak se mám podle tebe tvářit?“ sklopil trochu noviny a spražil ho vražedným pohledem.
„Možná kdyby se to nějak sjednotilo dal by se z toho udělat jeden větší pokoj...“ začal Kisame zcela vážně přemýšlet. Peinovi málem vypadli oči, protože takovou blbost jaktěživ neviděl.
Ozvalo se bušení na dveře, ve stylu: Otevřete do tří vteřin, nebo je vyrazím. Deidara se k nim vrhl jako splašený, takový randál uměl udělat jen jediný člověk.
A opravdu, za dveřmi stál Sasuke, ve vlasech měl zapletené nějaké roští, byl celý poškrábaný, v rukou zasekané třísky a kalhoty potřísněné od čehosi červeného co Akatsuki považovali za krev.
„Na nic se mě neptejte!“ prohlásil a prošel nabroušeně nahoru.
„On ho zabil! Je tak statečný.“ řekl s obdivem Deidara, což Peina donutilo podruhé složit noviny. „Zabil néééé!“ měl Kisame na krajíčku, když v tom se dírou ve zdi, kterou tam při předchozím úprku sám vyboural, připlazil Itachi, který vypadal ještě daleko hůř, měl plno modřin, které se ale špatně hledaly, jelikož byl celý od zelené barvy a na hlavě měl velkou bouli.
„Klidně se ptejte, mimo toho, že mě několikrát použil jako matraci, stejně nic nevím, nic jsem neviděl.“ blekotal když mu Kisame pomáhal na nohy.
„Ale jestli tě Sasuke nezabil...“ podíval se na něj nedůvěřivě „..tak čí to má teda na sobě krev?“
V tom dveřmi vešla Konan, v jedné ruce držela kbelík zelené barvy a v druhé červené, takže záhada byla částečně vysvětlena.
„Tu barvu už díky Uchihům nebudeme potřebovat!“ řekla naštvaně.
„Zničili kůlnu?!“ zhrozil se Pein.
„Ne, zbourali ji.“
„Celou?“
„Celou. Nemáme kůlnu, zato máme celé další roky čím topit!“ zamířila si to tak nahoru a vypadala děsivě.
„Co teprve až přijde na tu chybějící zeď.“ řekl Deidara, jako by to byla ohromná legrace.
Pein se na něj stihl jen zděšeně podívat, když se shora ozvala Konan.
„Ááááá!!!“
„Už na to možná přišla.“ řekl Kisame.
Za chvíli se Konan přihnala dolů, ovšem všichni vzápětí zjistili, že se zdí to nemělo co dělat.
„Peine! Proč mám ve skřínce v koupelně místo laku na vlasy tvé růžové trenýrky s myší a nápisem Jerry zvítězí?!“ zlobila se a Pein už s novinami praštil o stůl.
„Ksakru to nemůžu mít jednou normální večeři?!“ vyštěkl.
„Normální? Uvědom si kde si, tohle jsou Akatsuki Peine.“