Pravá síla založená na jméně - 06

Kapitola 6: Kdože je jeho ochránce?

Ninja to zaregistroval až příliš pozdě, ale obranným manévrem se uchránil od uříznutí celé končetiny. Měl nyní pouze hlubokou ránu na pravé paži. Nebýt jeho katany, zřejmě by mu celá ruka chyběla. Okamžitě zaúpěl a v koutcích očí se mu objevily kapičky slz. Musela to být ukrutná bolest.
Sunai nevěděla zda má hodit i zbylé dva shurikeny, neboť měl její kamarád bolestivý výraz v očích. Ale proč?

“Promiň, Masuku*,“ hlesl po chvíli.
Zmíněný se na něj podíval a jeho oči se změnily. Zřejmě se usmíval. Sunai na tu scénu zírala a absolutně nevěděla co se děje.
„Neomlouvej se, Suigetsu. Já se omlouvám, že sem si zvolil špatnou cestu, kterou sem si znepřátelil svého kamaráda z dětství. Nedbal sem... na tvé pocity,“ jeho hlas zněl upřímně a bolestivě.
„Mrzí mě to,“ odvětil k němu Suigetsu naposledy, neboť se Masuku skácel k zemi.
„Je… mrtvý?“ ptala se Sunai.
„Hm… je,“ odpověděl, nespouštějíc zrak z mrtvého těla.
„On… byl tvůj kamarád?“ tázala se ještě.
„Hm,“ kývl.
„Tak… proč se tě ptal na to, kdo seš?“ nepřestala klást otázky.
„Neptal se na to, kdo sem. Jenom na to, co sem zač…“ řekl, ale stále se na ní nepodíval, „Byli sme kámoši jako děti. On prostě tenkrát neměl tušení, co vlastně umim.“
„Aha. A co se tedy stalo?“
Suigetsu se na chvíli zarazil, ale pak jí odpověděl: „Po smrti mého bratra... sem proklínal svět. A Masuku se vydal na cestu, která tu smrt způsobila. Stal se tedy mým nepřítelem.“
„Cestu, která způsobila smrt tvého bratra?“ nechápala.
„Cesta vrahů… Masuku se stal stejným bastardem jako ten, co zabil mého drahocenného bráchu.“
„To je mi líto.“
Suigetsu se konečně otočil a věnoval jí úsměv se slovy: „Díky, ale nemusí.“
Poté si dal Hrdlořez na záda a zkrvácený kunai odhodil kamsi do pokáceného lesa.
„Jo a děkuju za záchranu života. Nebýt tebe, byla bych mrtvá,“ opožděně poděkovala, „Za všechno asi můžu já. Nebýt mě, nemusel by si ho zabít.“
Podíval se na ní, opět s úsměvem. Založil ruku v bok a ujal se srkat pití.
„Právě naopak. Jsem radši, že sem tím někoho ochraňoval, než abych ho zabil jenom tak.“
Sunai to bylo stejně líto, ale přinutila se k úsměvu. Podívala se na zem a zamumlala něco ve stylu: „Aspoň, že tak.“
Suigetsu k ní nakráčel a dal ji ruce na ramena.
„Nelam si s tím hlavu,“ pronesl.
„Ale…“ chtěla něco namítnout.
„Jinak jsi v pořádku? Seš celá od krve…“ přerušil ji ustaraným tónem.
„Jo, jsem. Díky tobě,“ snažila se ho zbavit obav.
„Uff,“ oddychl. „Už jsem se bál, že jsem ti svou leností způsobil nějaká vážná zranění.“
„Nedělej si starosti. Jsem v pořádku,“ mrkla.

Suigetsu odešel kamsi do lesa a nechal ji tam stát. Zanedlouho se však vrátil i s jejím batůžkem, který upustila těsně před bojem.
„Tady,“ řekl, když ji ho podával.
Sunai se vděčně usmála a převzala svůj majetek. Suigetsu ji ještě doprovodil kus cesty… ze dvou důvodů.
První byl, že se sotva držela na nohou. Ta rána na noze byla hluboká a každý pohyb ji zřejmě děsně bolel, neboť při každém došlápnutí zaťala zuby a svraštila čelo. Takže ji podpíral.
Druhý důvod byl ten, že to měl cestou. Měl totiž sraz se Sasukem a zbylými členy týmu Taka, nedaleko od hranic Země Ohně.

***
Šli celý den a v noci se utábořili kdesi v jeskyni, kterou našli čistě náhodou. Měli štěstí, že krom Sunaiiných zranění jim nehrozilo žádné nebezpečí. Suigetsu jí zranění vyčistil. Ač neměl žádné zkušenosti s léčením, tak jeho Suiton se rozhodně hodil. Následující den se opět vydali na cestu, ale Sunaiiny obvazy byly opět celé od krve. Především rána na levé paži nepřestávala krvácet. Rameno už nekrvácelo a na nohu již došlápla s mírnou bolestí.
Večer toho dne se od ní Suigetsu oddělil, ale ještě jednou ji pomohl se zraněními.

Sunai se však plahočila vrávoravým krokem ještě dva dny než dorazila aspoň do Země Větru. Dávala si častěji přestávky, protože se neměla o koho opřít, a tím pádem vynakládala dvojnásobnou sílu na chůzi. Rameno již bylo zdravé, po zranění tam byla pouhá modřina a malý šrám. Noha přestala taktéž krvácet, ale stále při chůzi cítila bolest. Jediná záhada byla, že rána na paži se jí každou chvíli otvírala. Zranění na tváři se kompletně vypařilo a černé Kami znaky se objevovaly pouze tehdy, když ji rána na ruce začala krvácet. A jelikož její maska byla nepoužitelná, tak musela chodit bez ní. Takže každý kolemjdoucí mohl vidět, jak se jí na tvářích objevují a mizí jakési dva drobné znaky. Naštěstí však nikoho nepotkala.

***
Do Písečné dorazila až pátý den poté, co odešla z Konohy. Stále kulhala, ale působilo to pouze tak, že si vymkla kotník. Nikoho by podle toho nenapadlo, že kvůli tomu málem přišla o život. Bandáže na rameni také cestou sundala, ale paži měla stále obvázanou.
Okamžitě si to namířila domu. Takhle zakrvácená se přeci nemohla ukázat Kazekagemu, natož Kankurovi, který by začal určitě šílet.
Měla štěstí, že strýček nebyl doma, takže se vyhnula i jeho obavám. Okamžitě tedy zaběhla do svého pokoje, kde popadla nějaké staré triko, které si vzala namísto toho červenobílého tílka. Rukavici také raději sundala a ochrannou čelenku si zavázala na levou paži tak, aby tím zakryla zranění.
Jakmile byla hotová, vydala se podat hlášení Kankurovi, popřípadě Gaarovi.

Naneštěstí Kankura nikde nemohla sehnat, takže musela čelit své lásce. Byla ráda, že pro jednou si ji bude všímat, když mu bude hlásit splněnou misi, ale tohle vědění ji způsobovalo úzkost. Bála se, že se před ním znemožní, že se zasekne a nevypraví ani slovo nebo v nejhorším případě, že omdlí.
Právě stála před dveřmi do kanceláře. Ztěžka dýchala a po chvilce se odhodlala zvednout ruku a zaťukat, následně sáhnout na kliku dveří.

***
Mezitím byl Kankurou vyjádřit svůj strach bráchovi.
„Co to ksakru bylo za misi?“
„Však víš,… ti bratři, co unášeli lidi kvůli pokusům,“ řekl s vážným výrazem Gaara.
„Takže byli dost nebezpeční?“ ptal se Kankurou a jeho hlas strachy přeskakoval.
„Celkem,“ odpověděl. „Ale… proč se na to najednou ptáš?“
„Jounin, kterého sem na tu misi vyslal, se doteď nevrátil. Už je to čtrnáct dní a já jsem strachy… no, bez sebe.“
„Nezahrnovala náhodou ta mise i misi, při které to má nejdřív ohlásit Hokage?“
„He?“ Kankurou ztuhl, „Vím, ale i tak by tu už měla být!“ rozkřičel se.
„To nemůžeš vědět…“
„Ale můžu… ona je silná a všechny mise splnila s přehledem. Nehledě na to, kolik měla času, se vždy vrátila příliš brzy… Tohle jí prostě není podobný.“
„Ty tu kunoichi miluješ?“ vypadlo po chvilce ticha z Gaary.
„Cože? Je to jenom má dobrá kamarádka, nikdy jsem k ní hlubší pocity necítil…“
„Aha,… já sice přesně nevím, co je to za pocit, ale připadalo mi to, že k ní cítíš něco víc.“
„Právě,… ale láska to není. Hlavně na ní vidím, že ke mně cítí maximálně tak přátelskou lásku, takže tak to cítím i já. Moje srdce se prostě nehne hloub, protože by pak bylo určitě zlomený.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Miluje někoho jiného…“
„Kankurou,… na něco bych se tě chtěl zeptat…“
Kankurou se na něj podíval a čekal, co z jeho mladšího brášky vypadne. Ale v tom někdo zaťukal na dveře.
„Ehm, promiňte Kazekage-sama,… ale… já-“
„Sunááááái!“ vyjekl Kankurou, když zaslechl dívčin hlas v pootevřených dveřích. Sunai nestihla ani vstoupit, když ji Kankurou starostlivě popadl.
„Kde si byla?!“
„Kankurou, nemusíš se bát… a nechovej se jako starostlivej otec,“ usmála se.
Gaara seděl a tupě zíral na dveře. Měl dojem, že právě zahlédl dívku svých myšlenek, ale nedokázal se zbavit pocitu, že se mu to jen zdálo. Teď před tou dívkou stál Kankurou, takže ji neviděl a nemohl se tedy ujistit.
„Kankurou,“ pronesl.
„He?“ otočil ke svému bráškovi hlavu.
„Promluvíme si doma? Dnes bych přišel a… nedořekl jsem ti tamto, ale potřebuju ti to říct,“ odvětil, na něj podivně, rozpačitým tónem.
„Jasně!... Počkám,“ mrkl.
Gaara kývl a raději se začal zabývat vyplňováním papírů.
Kankurou pak vyšel z kanceláře společně s tou dívkou.
„Sunai, ka?“ zapřemýšlel ještě Gaara nahlas.

***
„Ani nevíš, jakej jsem měl strach!“
„Promiň… mise byla hotová hned, ale v Konoze jsem se zdržela.“
„Takže jsi v pořádku?“
„Naprosto,“ vyplázla jazyk.
Kankurou se usmál. Spadl mu kámen ze srdce.
„Takže… co jinak ta mise?“
„No,… rozpůlila jsem je tou věcí, co jsi mi dal. A v tu chvíli zemřeli,“ začala vyprávět průběh mise, „A… pak jsem šla do Konohy.“
Kankurou napjatě poslouchal každé její slovo.
„Tsunade měla nějaký papírování, takže ke konečnýmu hlášení sem se dostala až za několik dalších dnů. Pak jsem strávila pár dnů s novýma kámošema a po tom jsem konečně vyrazila na cestu…“
„Takže sis užila?“ ptal se radostně, „A cesta proběhla taky hladce?“
Sunai se na něj nepodívala, hleděla jenom před sebe a nakonec zalhala: „Naprosto!“
„Je ti něco?“ slyšel v jejím hlase nějaké nesrovnatelnosti.
„Není, ale… Konoha… víš, ona byla zničena.“
„Cože?“ vyjekl udiveně.
„Poslala jsem tam klon, ale všechno bylo zničený… Naneštěstí jsem upadla a klon zmizel, takže nemohl déle pomoct a všechny ty hrůzy se objevily v mojí hlavě. A protože jsem byla už daleko, myslela jsem, že bude daleko lepší dojít sem.“
„Dobře, já pudu říct bráchovi to o misi…“ opáčil a vydal se na cestu, „A jsem rád, že jsi v pořádku,“ ještě se otočil.
Sunai zrovna šla, takže si všiml toho, jak kulhala. A také, že má několik pramínků vlasů od krve. Vyděsil se, ale Sunai se právě otočila a s úsměvem odpověděla: „Já zase, že tě vidím.“
Raději se usmál, aby ji neukázal své starosti a rychle pelášil ke Gaarovi.

***
„Takže mise je splněná?“ tázal se Gaara.
„Jo, ale…“ opáčil Kankurou.
„Ale?“
„Něco se muselo zvrtnout. Něco, co mi nechce říct.“
„A co myslíš, že to je?“
„Byla od krve a měla na sobě jiné oblečení, když o tom tak přemýšlím… a kulhala. Sice řekla, že zakopla, ale něco mi na tom prostě nesedí.“
„Žije a podle toho, co si říkal, vypadá v pořádku, ne? Tak si nedělej zbytečný starosti.“
„Hm, asi jo…“ řekl sklesle, „A na co ses chtěl zeptat?“
„Jo… Víš, no… jak člověk pozná, že je zamilovaný?“**
Kankurou se usmál a ujal se vysvětlovat svému nezkušenému bráškovi pocit, zvaný láska.

***
Sunai se došourala domu. Strýček tam už byl. Měl opět své kratší hnědé vlasy v culíku a bílou zástěru na černém oblečení. Jeho azurové oči zářily při pohledu na plotnu, na které se tolikrát s jídlem vyřádil. Sunai se usmívala, když ho pozorovala.
„Ahoj,“ řekla radostně.
„Hvězdičko!“ zvolal nadšeně. Okamžitě si otřel ruce do zástěry a vykročil ke své neteři, aby ji objal.
Objímali se jako děti, stále se při tom kolébali a doširoka usmívali.
„Něco sem ti koupil…“ řekl, když ji pustil.
„A co?“ opáčila nedočkavě.
„Follow me,“ pronesl a vydal se do svého pokoje, „Budeš mrkat na drát!“ dodal ještě.
Sunai svého potrhlého strýčka následovala a stále se přitom usmívala.
Vešli do pokoje a on začal všechno prohrabávat. Za chvíli vytáhl modré triko bez rukávů s vysokým límcem. Sahalo zřejmě až ke stehnům, ale díky rozparkům, které byly po bocích a zpředu, vypadalo velice stylově.
Sunai úplně zářila, zrovna nové oblečení potřebovala, ale tohle triko bylo daleko lepší než by si představovala, že si koupí.
„Děkujů!“ prohlásila, když se mu opět vrhla kolem krku.
Strýček se zpočátku tvářil udiveně, ale hned na to se mile usmál a pohladil ji po vlasech.
„To nic nejní,“ odvětil a dal ji triko do rukou.
Sunai neváhala a s dalším díkem běžela do svého pokoje.
Vešla, ale okamžitě se vylekala, když viděla to bílé tílko naprosto zničené. Ani nevěděla jak, ale bylo otrhané. Když si vzpomněla na ty krvavé stopy všude na něm, tak pohled na tohle ji velice zarazil. Teď právě ty místa, kde by měly být rudé skvrny, chyběly. Vykulila oči a rychle se popadla za ochrannou čelenku na ruce a s váháním ji sundala. Při pohledu na tu ránu se jí zamotala hlava a skácela se k zemi.

***
O týden později:
Ittetsu***, právě běžel chodbami, které se nacházely v budově Kazekageho, a mířil rovnou do Gaarovi kanceláře. Když byly na dosah dveře, okamžitě popadl kliku a vtrhl do místnosti.
„Eh… Zdravím, Kazekage-sama a Sunai-hime,“ prohlásil, jakožto omluvu za neohlášené vpadnutí.
Sunai spadla čelist. Takovéhle oslovení zdaleka nečekala. Všechno se odehrálo tak nějak rychle. Pořád tomu nerozuměla.

Byla tři dny v nemocnici, kvůli hlubokému zranění, které ji způsobila velice vzácná, černá katana. Tehdy netušila, že by ji to zranění mohlo nějak narušit tělo a skoro ji zabít. Kankurou ji tam chodil navštěvovat a prý se tam objevil i Gaara, když byla ještě v kómatu. Ale nevěděla, zda tomu má věřit, neboť od doby, kdy byla vzhůru, se tam neukázal ani jednou. Za to ji neustále navštěvoval strýček i Kankurou. Avšak, když už ji měli třetí den propustit, ukázal se tam.
Vybavilo se jí, jak zaraženě stála před postelí a s otevřenou pusou zírala do těch nazelenalých očí. Něco ji říkal, ale ona ho absolutně nevnímala. Což byla chyba, protože od té doby ho potkávala nějak často na ulicích a pořád se s ní snažil navázat rozhovor. Ona z toho byla pořád v šoku, takže zaslechla vždy jen něco. Nakonec se dozvěděla, že ji chce jako ochránkyni, protože se dozvěděl, že je Kamiha a má tedy neuvěřitelnou sílu. Ale to nebyl ten pravý důvod, proč má být zrovna ona jeho ochráncem. Sice tvrdil, že si zvolil jí, protože se za ní Kankurou zaručil… ale něco ji na tom pořád nesedělo.

Právě stojí po jeho boku, oděna v bílém hábitu s fialovým obi kolem pasu. Sice je spíš asistentka a další podobné věci, ale rozhodně ne ochránce.
‚Je dost pravděpodobné, že má figurovat v nějakém plánu, ale v jakém? Nebo mu hrozí nějaké nebezpečí a proto ho má chránit jako představitelka síly klanu Kamiha? Co vůbec bylo v tom svitku, který ji dala Tsunade? …Od té doby, co ho dostal, si jí vlastně začal všímat.‘
Nevěděla vlastně skoro nic, ani jak moc je tohle poslání důležité a proč to má dělat ona, ale nehodlala to řešit. Může mu být na blízku a to je přeci vše, co si přála.

„Pardon, ale naši hlídači byli napadeni,“ prohlásil roztřeseně Ittetsu.
„Sunai,“ pronesl Gaara.
„Hned tam jdu,“ kývla a následovala Ittetsua, který se vydal k místu činu.
„Přijdu tam,“ dodal ještě Gaara než zmizela za rohem.

***
„Počkej minutku,“ řekla Sunai a zalezla do nějakých dveří po její pravici.
Ittetsu se třásl a vyčkával, ale netrvalo dlouho a dívka vyšla. Měla na sobě černé kraťasy, boty stejné barvy na nízkém podpatku, černé bezprsté rukavice k loktům, modré delší triko se znakem Kamiha, ovázané bílým obi, a bandáže přes líce. Ochranná čelenka Suny si hrdě hověla na jejím čele a Sunai ještě v rukou svírala nebezpečně vypadající katanu.
„Jdem?“ tázala se, i když to spíše působilo jako rozkaz.
Ittetsu okamžitě kývl a vydal se k onomu místu boje, následován naštvanou hnědovláskou.

_________________
* Nic jiného mě nenapadlo xD V překladu to znamená: Maska
** Původně jsem nechtěla, aby to nevěděl, ale nějak se mi to tam hodilo, takže se omlouvám těm, kterým se to nepáčí.
*** Pro případ, že nevíte o koho jde, si pusťte Shippuuden díl 31, kde jeden shinobi pláče štěstím kvůli tomu, že Gaara neumřel - Matsuri ho ještě k tomu flákla po hlavě... Tak to je Ittetsu xD