Pravá síla založená na jméně - 03 - část 1.

Kapitola 3: Věčné vzpomínky, část 1.

Uběhlo zhruba 15 minut od té chvíle, kdy nechala Kibu stát za jejími dveřmi. Stále byla ponořená do vzpomínek.

Před rokem se skupina lidí vracela zpět do Suny. Mezi nimi byl i on. Hned u brány na ně čekalo velké přivítání, byli tam skoro všichni vesničané. Jakmile byli už blízko, tak se dav rozestoupil, aby mohli projít mezi nimi. Šel skoro vprostředku té skupinky, díval se stále před sebe. Davu moc pozornost nevěnoval. Sunai ho však celou dobu pozorovala, ale když se blížil, sklopila zrak k zemi a začala se červenat. Když prošel okolo ní zvedla hlavu a podívala se na jeho záda. Chtěla, aby si jí aspoň jednou všiml, ale zatím se tak nestalo. Když se skupinka vydala k sídlu Kazekageho, tak se dav vytratil a vesničané dělali zase to, co dělali vždycky. Sunai však skupinku následovala a z jedné stříšky koukala do kulatého okénka kanceláře. Celá ta skupinka tam stála před hnědým stolem a před nimi seděl mladý kluk v modrobílém hábitu. Ona však pozorovala jenom toho svého vysněného. Připadal jí tak sladký.
Ovšem, když se někdo ze skupinky pohnul a šel ke dveřím, zpozorněla a pak si všimla, že všichni pomalu taky odchází. Raději seskočila ze střechy, aby si ji nikdo z nich nevšiml.

Už to byla skoro hodina, a proto se Sunai zvedla ze země. Šla pomalým a zamyšleným krokem k oknu na konci místnosti. Zadívala se na tmavé nebe a to ji připomnělo večer toho samého dne.

Šla vesnicí a dívala se na nebe pokryté hvězdami, zatímco na něj myslela. Za okamžik si to zamířila za roh jednoho písčitého domečku, za kterým se nacházel ten její. Přišla domu a se skřípotem zavřela šedé dveře. Pozdravila svého strýčka, bratra její matky, se kterým žila, protože ji už nikdo jiný nezbyl, ale byla velice ráda, že pokud s někým má sdílet domácnost, je to právě ten mladý strýc, který je věčně v dobré náladě.
Právě vařil jídlo a ona si tedy sedla ke stolu a čekala, jakou překvapivou mňamku uvařil tentokrát. Jako vždy se jí při vaření ptal ‚Jak se dnes měla, co dělala‘ a prvně se ji i zeptal, jestli už ho oslovila. Patnáctiletá Sunai se s vykulenýma očima na svého strýčka podívala.
„Koho?“ tvářila se, že neví o čem mluví.
„Holka, i blbec by postřech, že seš do toho mlaďouše zabouchnutá až po uši. Čučím na to už fůru měsíců, možná roků, ale porazila mě zvědavost. Musel sem vypáčit info rovnou vod tebe,“ odpověděl ji v klidu a pohodě.
Jeho věty by mohla poslouchat stále. Milovala jeho styl řeči a zdlouhavé komentáře, ale na takovouhle otázku nemohla prostě odpovědět. Sklonila hlavu a pohledem provrtala dřevěný stůl před ní.
„Voč kráčí, hvězdičko? Neměl sem se asi ptát, čo?“ řekl trochu provinile.
Sunai zvedla zrak a měla pocit viny, že teď strýčka odtrhla od jeho obvyklé nálady.
„To né, máš pravdu. Ale je to přece on, je tady ve vesnici tak…“ její poslední slova této věty však nebyly slyšet. (NÁM)
Strýček k ní přišel, klekl si před ní a položil ji ruku na levé rameno. Něco řekl a usmál se. Sunai mu úsměv oplatila, jakoby ji dostal z nějaké deprese.
Zanedlouho se podávalo jídlo, vypadalo obzvláště chutně a nejen to. Opravdu velice dobré i bylo. Dalo by se říct, že jejich chuťové pohárky tančily.

Ze vzpomínky ji vyrvalo zaklepání na dveře. Poodstoupila od okna směrem ke dveřím. Pomalu je otevřela a uviděla venku stát Hinatu.
„Ahoj, co se děje?“ tázala se Sunai.
„Ahoj. Nic se neděje, ale zítra se máš vrátit do Písečné, a tak mě pro tebe poslala Hokage-sama,“ odpověděla ji Hinata svým milým hlasem.
„Aha, no jistě. Tak se tam tedy okamžitě vydám.“
„Půjdu s tebou, jestli chceš,“ usmála se.
Obě dívky se pak vydaly k budově Hokage.

***
Vešla do kanceláře. Hinata na ní čekala za dveřmi. Prý by tam s ní neměla jít, jelikož se nebude jednat o její vesnici.
Tsunade seděla jako vždy na točící židli. Byla však zády k Sunai, protože se dívala směrem k vesnici, nebo-li koukala z okna. Sunai si odkašlala, aby ukázala, že je přítomna a Tsunade se po malé chvilce otočila. I když to vypadalo, že se kochala krásou její vesnice, tak to byl opravdu jen dojem, neboť si dala malého šlofíka. Podívala se na Sunai jejíma hnědýma, ospalýma očima a hned na to si je promnula, aby se zbavila ospalosti.
„Ták, měla bych pro tebe jednu věc, kterou bych ráda poslala Kazekagemu. Doufám, že jí přijmeš. A až budeš ve své vesnici, tak bys mu jí předala,“ řekla Tsunade, když se začala hrabat v šuplících jejího stolu.
„Samozřejmě, nic jiného pro vás nemám udělat?“
„Ne, ne… chci jen, aby si mu předala jeden svitek,“ pak strnula a přestala hledat. Obrátila zrak k Sunai. „A prosimtě, chtěla bych, aby ses do něj nedívala. Je speciální a tajný, tak prosím… nedívej se do něj!“
Sunai mírně vykulila oči a kolena se jí na chvilku roztřásla. Tsunade to řekla tak výhružně, že se jí začala bát a okamžitě souhlasila, že se nepodívá.
Tsunade zkroutila koutky úst do úsměvu, kývla a vítězně si odfrkla. Potom se začala zase přehrabovat v listinách a svitcích, založených v šuplících stolu.
„Nechcete pomoct?“ optala se, raději přátelsky.
„Zkus se podívat támhle,“ ukázala na hnědou skříň v rohu.
Sunai kývla a pomalým krokem šla ke skříni. Otevřela dvířka a vypadalo jí k nohám několik svitků. Podívala se na Tsunade, která stále zběsile prohledávala šuple, a dostala menší tik do oka. Takovýhle bordel teda rozhodně nečekala. Pak raději zatřásla hlavou a nadechla se.
„Ehm… Tsunade-sama, jak má ten svitek vlastně vypadat?“
„Áh, ano. Je takhle veliký,“ zvedla do rukou tmavě zelený svitek jako ukázku, „Ale je žlutý se znakem ‚shi‘.“
„Dobře, podívám se po něm,“ sehnula se k popadaným svitkům. Zvedla je a taktéž se začala prohrabovat ostatními svitky v poličkách skříně.
Nějakou dobu šlo slyšet jen šustění papíru a zvuk toho, jak svitky o sebe narážely v tom neustálém přehrabování.

Hinata za dveřmi pořád stála. Byla opřená o zeď a ruce měla složené na prsou, zatímco pravou nohou nedočkavě podupávala.
„Není to on?“ ozvalo se zpoza dveří.
Hinata se kapku vylekala. A zároveň doufala, že je to doopravdy on, protože jí nebavilo tam takovou dobu čekat, než najdou nějaký pitomý svitek.
„Ne, to není. Tenhle je spíše dooranžova!“ ozvalo se ještě hlasitěji.
„Hledej dál! Někde tu musí být.“
„Omlouvám se, ale hledáme už tak dlouho, že mi všechno začíná připadat žluté.“
Sklopila hlavu k zemi. Hlasitě vydechla zklamáním.
„Ha, mám ho!“ ozval se Tsunadin vítězný výkřik.
Hinata se tentokrát otočila ke dveřím s úsměvem.

Sunai mezitím naházela všechny svitky, které popadaly, když hledala, do skříně a pak se rozeběhla ke stolu. Tsunade položila onen svitek a zasunula všechny šuple, které ještě šly. Potom dala ruce na stůl, aby se podepřela a zvedla se ze židle. Za malý okamžik stála naproti té brunetě. Vzala Sunaiinu pravou dlaň, na níž jí položila žlutý svitek. Pak už jí jen ohnula prsty, aby ho dívka pevně sevřela.
Hinata stála naproti dveřím a čekala až z ní konečně někdo vyjde. Kdokoliv. Nebavilo jí už nadále čekat. Na to se však dveře otevřely a vyšla Sunai. Obě upíraly zrak na pravou ruku, v níž Sunai držela něco žlutého.
‚To musí být on. Fakt ho už našly. Sláva!‘ pomyslela si Hinata s úsměvem.
Sunai se na ní podívala a úsměv jí oplatila. Pak už se jen dívky vydaly směrem z budovy. Venku šly ještě chvíli stejnou cestou, ale pak odbočily, každá na jinou stranu. Sunai zanedlouho stála před vstupním vchodem do jejího ‚vypůjčeného‘ domečku a vstoupila.

***
Jakmile zabouchla dveře a udělala pár kroků, tak se zadívala na svitek, který svírala stále v ruce. Odložila ho na malý hnědý stolek u velké postele, ve které se jí ty dny tak krásně spalo. Posadila se na postel a zadívala se zase na svitek ležící před ní. Tentokrát ji mysl zavedla do ještě dřívější vzpomínky. Zhruba dva a půl roku zpátky.

Chuuninské zkoušky se účastnila, když ji bylo necelých čtrnáct let. Bylo to rok a šest měsíců po tom, co byla Listová při třetí části zničena a byl zabit Sandaime Hokage.
První test byl jednoduchý, zvládla ho i s jejími dvěma společníky bez jakéhokoliv problému. I když neměla téměř žádné nenápadné techniky, tak ji nenachytali při podvodu. Dozorcem na této zkoušce byl i tentokrát Morino Ibiki a jako každý rok, kdy platí jeho pravidla, měl i letos podivnou desátou otázku.
Druhá zkouška byla o něco těžší a dozorkyně Anko byla trochu podivná, ale přesto se k vstupům do Lesa smrti dostali nezranění. Ovšem, když se otevřela brána číslo 14, vstoupili do toho strašidelného lesa a ocitli se už v nebezpečí.
Po malé chvíli narazili na nepřátele, kteří evidentně byli začátečníci, takže na jejich promakanou spolupráci neměli nejmenší šanci. Zanedlouho získali svitek, ale bohužel pro ně byl nebeský. V tuto chvíli se tedy v Sunaiiným batůžku nacházely dva bílé svitky se znakem nebe.
O pár hodin později stáli naproti další trojici ninjů, kteří byli, na rozdíl od dvou minulých týmů, sebevědomí a úplně odhodlaní s nimi bojovat. Ti minulí jim vydali svitek Země a zdrhli. Bylo to podivné. Teď tu ale stáli opravdoví protivníci, ale pak sebou Sunai cukla. Jejich noví protivníci byli taktéž ze Suny. Její dva společníci stále zabírali bojový postoj, chtěli si to s nimi rozdat, ale Sunai sáhla do batůžku a nahmatala jeden nebeský svitek. Vyšla k trojici a držela v rukou onen svitek. Několik kroků od nich se zastavila a položila jej na zem před nimi. Pak už jen zase o pár kroků odstoupila a podívala se na tři, jí známé, tváře.
„Prosím, vemte si tenhle svitek a nechte nás odejít. Nestojíme o boj s našimi lidmi.“
Chvíli bylo ticho. Dokud Sunai znovu nepromluvila.
„Myslím to vážně. Žádné pravidla neříkají, že se nemůžeme vzdát nebo pomoci dalšímu týmu ze stejné vesnice. Nikde není řečeno, že musíme všichni jednat zle a nepřátelsky,“ mírně se usmála, ale její oči stále naznačovaly, že v žádném případě nežertuje.
Jediná dívka v týmu, jak to většinou bývá, polevila jako první.
„Nejsme žádný padavky! Nemusíš nám svitek strkat pod nos! Nejsme neschopný, seženeme si ho i sami…“
„Víme! Berte to jako úplatek za to, že nás necháte jít! Nic jiného v tom nehledejte!“ pustil se do toho i jeden ze Sunaiiných společníků.
„Dobře, dobře. Chápeme a bereme to. Takže vás necháváme jít, ale je to poprvý a naposled, co něco takovýho děláme,“ vkročil do hádky jeden z kluků té přátelské/nepřátelské party.
Zřejmě nechtěl vidět, jak dopadne hádka, které se účastní jeho společnice. Sunai kývla, ale nespustila zrak z toho dalšího kluka, který tam pořád jen stál a nehnul za celou tu dobu ani brvou. Pak se už jen pootočila k odchodu.
„Děkujeme a hodně štěstí!“ řekla a zmizela spolu s kamarády mezi stromy.
Větší kluk ve skupině přišel ke svitku, ležícím na zemi, a sebral ho. Potom kývl na své společníky a vypravili se na opačnou stranu... k věži.

***
Další den Sunaiin tým dorazil k věži. I když riskovali, že přijdou o svitky, tak si nenechali ujít jedinou noc v Lese smrti. Někdo by řekl, že jsou praštění blázni, ale oni to berou jinak. Chtěli vědět, jaké to je muset spát na nepřátelském místě, kde všude číhá nebezpečí. Jediná noc jim tohle mohla nabídnout a tak neváhali a poddali se jí. Pak už měli trávit další tři noci jen v pohodlí věže.
Pátý den byl už zde.
‚Konečně!‘ říkala si určitě většina z těch, kteří museli čekat více jak jeden den.
Druhou zkoušku dokončilo pouze šest týmů, ale i tak se zdálo, že je to moc. A tak padlo, že se bude podruhé v historii konat kvalifikace. Jeden proti jednomu v místnosti, kde právě stáli. Dozorčí proto požádal všechny týmy, aby se dostavily do hlediště. Tři týmy z Listové a tři z Písečné.
Konečně nastal okamžik, kdy se losovalo, kdo s kým bude. Pak znovu a znovu.

Kvalifikace byla u konce a po několika týdnech následovala konečně finální a třetí část Chuuninské zkoušky.

***
Opět to byly boje jeden na jednoho a rozlosování vypadalo následovně:

A tak se tedy podívejme, jak to nakonec dopadlo a kdo se stal chuuninem.
* První zápas, mezi Nejim a Shinem, dopadl vítězstvím pro Nejiho, neboť se po dlouhém a velice zajímavém souboji ukázalo, že Shino je přeci jen slabší v boji na blízko.
* Druhý zápas, mezi Sunai a Ino, byl taktéž velice zdlouhavý, ale ukázal skvělé techniky a léčení během boje. Obě dívky byly velice šikovné a proto byl tento zápas jedním z nejnapínavějších vůbec. Výsledek však skončil vítězstvím Sunai, neboť vychytala jeden okamžik, kdy byla již Ino vyčerpaná a nestihla se schovat, aby se vyléčila.
* Třetí zápas, mezi Temari a Sakurou, byl o něco kratší než předešlé dva souboje, ale i tak stál za podívanou. Opět tu byla dívka, která ukázala, že se umí vyléčit při obtížné situaci, ale nezpůsobila své protivnici skoro žádné zranění, neboť jí furt od sebe odfoukávala. Vítězem se tedy jednoznačně stala Temari.
* Čtvrtý zápas, mezi Kankurem a Samem, byl asi nejzajímavějším soubojem. Stáli proti sobě dva ninjové, kteří využívají k boji loutky. Po dlouhé době, ale opravdu dlouhé, vyhrává zkušenější z nich, Kankurou.
* Pátý zápas, mezi Gaarou a Kankurem, byl asi nejrychlejší v historii, neboť se Kankurou vzdal. Byl již vyčerpán po boji se Samem a věděl, že proti bratrovi ani tak nemá šanci.

* První zápas druhé rundy, mezi Nejim a Sunai, byl opravdu podivuhodným, protože bojovali proti sobě dva zkušení uživatelé ninjutsu a taijutsu. Dva typy na boj z blízka. Kdo by si to nechal ujít? Ale po zdrcující dlouhé době konečně nastal konec. Jakmile Neji začal krvácet bylo jasno. I když se brunetka zanedlouho nebyla schopná udržet na nohou, tak přeci jen vyhrála.
* Druhý zápas druhé rundy, mezi Temari a Gaarou, byl tu. Předposlední zápas, u nějž diváci vstávají ze sedadel, aby to pořádně viděli. Souboj sourozenců, kde ani jeden nechce odstoupit. Zápas byl opravdu zajímavý. Temariiny taktické znalosti byly opravdovým oříškem pro Gaarův písek, ale i on jí několikrát překvapil. Nakonec to však dopadlo zaváháním, kterého ten druhý využil a protivníka porazil. Stále si bráchu hlídala, nenechala ho udělat nic, co by měla přehlédnout, ale opak byl pravdou. Překvapil jí písek, který se objevil za ní a zároveň pod ní. Byla chycená a prohrála.

* Boj nebyl až tak dlouhý, jak by někdo očekával, ale nikdo nemůže mít Sunai za zlé, že bojovala proti dvoum silným protivníkům a tudíž neměla skoro žádnou další sílu, kterou by dostala zrovna někoho jako je Gaara. Nebylo to možné. Nejenže jemu skoro nic neublíží, ale nemá šanci mu způsobit krvácení. Nemělo vůbec smysl proti němu bojovat, ale i přesto se nevzdala a bojovala. A však naneštěstí pro ní, to dopadlo přesně tak, jak říkala. Gaara na ní šel zlehka, věděl moc dobře, že se nestihla za tu chvíli dát do úplného pořádku a nejen to, zdálo se mu, že i tak ta dívka šetří svou sílou a přesto je docela silná a odhodlaná. Nevěděl úplně proč v takové situaci ještě dělá, že je na tom hůř, ale moc se tím nezabýval. Vyhrál a Sunai byla snad ještě méně zdemolovaná než po souboji s Nejim. Ten na ní šel snad se vším, co uměl.
Docela očekávala, že se po boji s Gaarou nezvedne, že se bude válet ve své krvi, ale on byl celkem jemný a opatrný, aby se tak nestalo.

Vítězem se tedy stal Gaara, ale nejen to. Stal se i chuuninem, ale tím se stal pomalu každý. I Sunai a Neji. Zkušený loutkař Kankurou taktéž, díky schopnosti využít slabin protivníkových triků. Dokonce i Temari za své dokonalé taktické schopnosti a Ino se Sakurou za neobyčejnou schopnost léčení, když bojují. Takoví shinobi se smí pyšnit tím, že už nejsou geniny.

Povzdechla, jakoby se jí stýskalo po časech, kdy byla ještě chuuninem. Dala nohy na zem, protože doteď seděla v tureckém sedu na posteli, a prohrábla si vlasy. Sundala černou stuhu, která vázala její culík, takže si rozpustila vlasy a vstala z postele. Stuhu držela v ruce a šla ke dveřím na balkón. Otevřela je a popošla k zábradlí. Vítr si hrál s jejími dlouhými vlasy. Usmála se a upřeně zírala na měsíc.
„On ho teď určitě taky pozoruje. Dělává to,“ řekla si nahlas a v jejích očích šel vidět odraz měsíce.

***
Sunai měla pravdu. Dotyčný kluk, na kterého tolik myslí, se opravdu díval na měsíc. Seděl na jednom z písečných domků v Suně. Podepíral se jednou rukou a druhou nechal uvolněně na pokrčeném koleni. Užíval si pohodlí a vypadal zamyšleně, stále však nespustil oči z ozařujícího měsíce.

_________________

Časové zařazení

Sunai se narodila 29. července a je tedy o dva měsíce starší než Naruto. Pouze šest dní mladší než Sasuke. O rok mladší než Neji. Pět let od Itachiho. Půl roku od Gaary. A od Sakury je 4 měsíce.
Takže v době Chuuninské zkoušky je Narutovi zhruba třináct-a-půl a trénuje s Jiraiyou právě něco přes půl roku. Sasuke má za pár měsíců 14. narozeniny a stejně tak Sunai. Sakuře už 14 let je, ale jen měsíc. Gaara je taky čerstvější čtrnáctka (pár měsíců) a Nejimu je skoro patnáct let.
-> Chuun. Zk. se koná tedy nějak na začátku května. (Minulá, ta se Sandaimem, se totiž konala zhruba v listopadu, páč Narutovi bylo 12 let a Gaarovi taktéž [to máme pouze výběr z listopad-prosinec].
V době, kdy se odehrává má FF je jí šestnáct let a stejně tak Narutovi.
* Snad sem vám tímhle vyjasnila případné časové nesoulady a né vás ještě víc zmlátla Komu by něco nebylo jasné, ať se klidně zeptá v komentářích :)