Icha Icha (38) - Dohoda

Ayano se nějak podařilo dostat se zpět do Konohy, i když se spíše kolébala při své chůzi a měla pohled úplně bez výrazu a téměř mrtvé oči. Civěla do země a dalo se jen takřka říct, že na něco vůbec myslela. Jednoduše vypadala jako pouhá prázdná nádoba bez duše.
Když v tom jakoby do ní uhodil blesk. Náhle se zastavila, rychlostí světla napřímila a živě se zadívala na oblohu. V hlavě ji v tu chvíli zaznělo jediné, Chudáčku.
Hlas, jenž se jí zničehonic zjevil v její mysli, znala, to věděla naprosto bez pochybností, ale otázkou pro ni zůstávalo, odkud jej znala a hlavně, odkud přicházel. Zmateně poté snesla pohled z oblohy, aby se rozhlédla okolo sebe, aby zjistila, jestli na ní přeci jen někdo nemluví v realitě. Nikdo však v její těsné blízkosti nebyl.
To je pech, viď? Zaslechla další větu.
„Odkud to přichází?“ po několika hrozných chvílích, které strávila uzavřením sebe sama, hlesla jediné.
Soucítím s tebou, víš? Pokračoval hlas. Ta láska… Lidé to podceňují, ale je to nakonec opravdu ta nejnebezpečnější síla. Nutí nás dělat spoustu věcí, na které bychom předtím ani nepomysleli, a hlavně… trpíme kvůli ní. Proč jen takový cit existuje? Položila osoba otázku, aby snad měla příležitost na ní sama odpovědět. Nejspíš proto, že jsme kvůli ní zároveň i silnější.
„Co po mě chceš?“ tázala se znovu při pohledu k obloze, ač bylo v jejím hlase slyšet, že začala zase trpět, neboť jí bylo opět připomenuto, co se před pár okamžiky stalo.
Chci ti pomoct. Dostalo se jí ihned odpovědi. Ti Uchihové, co? Zaznělo.
V tu chvíli fialovovláskou projel bleskový ostrý hrot. Nechtěla na to myslet. Těsně poté se i zamračila a pocítila krátký záchvěv hněvu, než hlas zase v její hlavě promluvil. Jsem jako ty. Taky jsem se nešťastně zamilovala. Hlas se na chvíli vytratil, než však znovu promluvil, avšak tentokrát pořádně zlostně. Taky jsem o něj přišla kvůli té stejné, která ho vzala i tobě! Ayano se v tu chvíli popadla za hlavu.
Ta nenávist, která se vzala odnikud, která právě v tuto chvíli se ozývala v její hlavě, ač nebyla její, ji řezala jako pominutá. Celá hlava ji třeštila a nehorázně bolela. ‚Jak mi sakra hodláš pomoct?!‘ zařvala ve své mysli, neboť na promluvu neměla dostatek sil z oněch útrap, doufajíc, že se věta dostane k jejímu vetřelci v její mysli.
Myslím, že sis toho vytrpěla už dost. Pokračoval hlas již klidně. Nechceš mít pro jednou taky svůj happyend?
Mitarashi se pořádně nadechla a zavřela uvolněně oči, zatímco ji paprsky slunce šimraly lehce po tváři. Nenávist, přicházející z pocitů jejího vetřelce, se akorát vytratila. Až doteď nevěděla, jak krásný to je pocit, když člověk žádnou zášť necítí. Ještě hlasitě vydechla.
„Říkala jsi, že jsi o toho svého přišla, kvůli té stejné, co já. Jak víš, kdo mi ho sebral?“ položila další otázku.
Heh, uchechtl se hlas. Nejspíš je načase, abych ti tedy prozradila, s kým máš tu čest, nebo ti alespoň napověděla… Jednou jsi mi napíchla čelenku, vzpomínáš si?
Ayano ztuhla. Věděla moc dobře, na jakou událost hlas naráží, neboť tento čin spravila jen jednou… Hlavu ji zaplnily vzpomínky, kdy Itachiho po několika letech znovu spatřila.
„Sakuro?“ vydechla tiše.
Bip bip. Správně.
„Jak je to možné? Neměla bys být mrtvá?“ nechápala Ayano, když si vybavila i momenty, kdy se z výpravy pro záchranu Kazekageho, vrátili právě bez zmíněné dívky.
Ach, zdá se, že tohle si tam o mně myslí evidentně všichni… No co. Jsem živá a zdravá. Mluvím s tebou skrz tvé sponky. Tehdy jsi mě jednou z nich napíchla čelenku, vzpomínáš? A kousek tvé chakry se v ní uchovalo a já byla díky tomu schopna celou tu srdceryvnou scénu vidět… *Ach, chudinko.
„Děláš si ze mě legraci?!“ vyskočila náhle Ayano žíla na čele, když se znovu, tentokrát naštvaně, zadívala na nebe.
Ale vůbec ne. Já chci Sasukeho, ty Itachiho… oba nás ale odmítli tím nejhorším způsobem, jakým to šlo. Nechceš to změnit? Nechceš být pro jednou šťastná? Zbavit se všech svých můr? Já ti s tím můžu pomoci. Lákala ji Sakura. Ayano ztuhla.
„Co… co bych musela udělat, kdyby…“ začala tiše po krátké odmlce, kterou věnovala přemýšlení, „Neříkám, že chci! Ale jen tak ze zvědavosti… Co by to obnášelo?“ tázala se neochvějně, avšak s dávkou zvědavosti a snad naděje.
Sakura se na opačném konci Ohnivé země vítězně ušklíbla v místech, kde se nacházela Orochimarova jeskyně.
„To je jednoduché… Přijď za mnou a vše se ti splní. To už já zařídím, to ti mohu slíbit,“ řekla s úsměvem do své čelenky, kterou svírala pevně v rukou, zatímco si to stále velebila na jednom ze Sanninových gaučů v jeho kanceláři.

* * *
Tokime se mezitím nervózně procházela stále v lese, ve kterém byla načapána s Itachim. Tentokrát však byla sama. Chodila dokolečka se starostlivým výrazem ve tváři a zároveň měla i velké nutkání si snad z nervozity začít okusovat nehty. Náhle se však ve své netrpělivé chůzi zastavila a pohlédla k nebi. Poté pohled zase sklopila, načež vyskočila na větev blízkého stromu, aby viděla do dálky. Se starostlivým pohledem se nato všude po okolí rozhlížela.
„Buď opatrný…“ vydechla, „Prosím, přiveď mi ho zpět!“ dodala zoufajíc pro dobrý vývoj. Ještě se jednou starostlivě ohlédla po okolí, než si na větev sedla, aby se opřela ještě o kmen stromu, pročež si vybavila, co se vlastně za ty dva dny stalo.

„Ku*va! Tak toho už do pr*ele nech!“ zaslechla matně vykřiknout Sasukeho hystericky, zatímco se snažila upadnout do bezvědomí, když ji Sakura pevně držela pod krkem a vysávala z ní rychlostí světla život. Všechny zvuky už ji začaly splývat do jednoho, když v tom zaslechla křupnutí jedné z jejích kostí doprovázené zvukem deformování železa, které však růžovláska přehlušila svým ďábelským, vítězoslavným smíchem, když se už chystala k poslednímu manévru, kterým by konečně Tokime zlomila vaz a možná i utrhla hlavu od těla.
„Sakuró!“ rozneslo se náhle celým prostorem u cel v Orochimarově doupěti výhružně až beznadějně, než se blondýnce uvolnilo jako zázrakem dýchání. Rozkašlala se a bolestně otevřela oči. Výhled byl mlhavý a zvuky tlumené, jak začala znovu přivykat životu.
Odplazila se až ke mřížím nedaleko, aby se o ně opřela a konečně začala rozpoznávat i siluety před ní. Ze začátku to byly pouhé růžové a černé skvrny, ale poté už, ač jen na moment, byla schopná i zaostřit. Výhled nebyl vůbec přívětivý a donutil ji i vykřiknout, pročež se zase rozkašlat, což poté ještě způsobilo palčivou bolest v žaludku, následovanou vykašláním krve.
Obraz, který se jí předtím naskytl, byla Sakura s výrazem bez života, za kterou stál onen výjev, který ji předtím unesl z Konohy, a jehož výzoru se bála. Jednu z jeho kostnatých bledých rukou s doslova drápy měl obmotanou kolem dívčina krku, zatímco druhá Sakuře vykukovala z břicha, jak ji propíchl zezadu. Navíc se jí šklebil ještě do ucha, čímž dával na obzor své ostré, žraločí zuby.
Avšak když Tokime vykřikla, výjev sebou cukl a konečně upustil na svém strašidelném úsměvu, když rychlostí vytahoval svou ruku z dívčina těla a pustil ji celkově, aby se poté skácela k zemi. Udělal ještě pár kroků zpět, jako by snad litoval svého činu, když tu se podíval zpět na blondýnku opřenou o mříže, zatímco si křečovitě držela ruku u úst, když vykašlávala proudy krve. Posléze se k ní rozešel.
Když blondýnka zaslechla blížící se kroky, začala se třást. Málem vyskočila i z kůže, když ucítila onu kostnatou ruku na svém rameni, ale odvahu k vzhlédnutí už postrádala.
„Neboj,“ zaslechla jediné velmi milým a přívětivým hlasem, že se tu rázem zklidnila a pomalu zvedla i zrak z podlahy. Vlídná tvář, kterou spatřila, ji vlila do těla horko a do tváře zase úsměv. Cítila radost a potřebu svého zachránce obejmout, ale jakmile se hýbla i byť jen o centimetr, projela jí náhle až snad smrtelná bolest, která ji donutila se křečovitě ohýbat ve všech kloubech. Chlapec před ní náhle zkameněl, když se mu do očí vlila beznadějnost a neochvějný strach. Nastavil nad dívku ruce, jak se snažil přijít na něco, co by ji mohlo pomoci, ale nakonec si přeci jen vůbec nevěděl rady. V tom však do místnosti vpadl Orochimaru, následovaný Kabutem.
„Co se tady sakra stalo?!“ vyšiloval při pohledu na onu spoušť.
„Stihli jsme to?!“ vyzvídal tentokrát zase Kabuto, než si všiml, že jsou všichni potříštěni krví. „Sasuke… cos to proved?“ vybalil na mladíka, který se zdál jako jediný pohybu schopný.
Uchiha sebou cukl. Posléze se mu však do obličeje nahrnula veškerá zlost, když vraštil čelo do vražedného pohledu.
„Takže ty z toho chceš vinit mě? Ty šmejde?!“ upustil na uzdě, když se rychlostí světla zjevil před bělovlasým a popadl jej pevně za límec u krku. V očích se mu zaleskl sharingan, když chlapce propaloval pohledem.
Orochimaru na druhou stranu zůstal stát ve vylomených dveřích do cely, analyzujíce situaci dívek před sebou, zatímco mu jeho další vězeň téměř škrtil poskoka za jeho zády. Poté se však konečně otočil, aby černovlasému sáhl na rameno. „Uklidni se.“
To však mladíka vytočilo ještě víc a dovolil si hadího Sannina obratem praštit do obličeje tak mocně, až udělal pár kroků vzad se zlomeným nosem a vytékajícím proužkem krve z jeho škodolibého úsměvu.
„Hehe,“ zasmál se ještě Orochimaru, když si utíral pramínek krve, „Měl bys vážit své činy, můj milý,“ dodal.
Sasuke jej poctil o to větším vražedným pohledem jako odpovědí. „Umřou jen kvůli tobě!“ zařval, což Sannina donutilo se usmát ještě víc.
„Vážně?“ pojal arogantně, „Ale tak dobrá… pokud ti na nich tak záleží, tak se dohodneme,“ díval se na něj stejně iritujícím usměvačným pohledem stále dál. Sasuke měl co dělat, aby jej už jen proto nezabil.
„Tak mluv!!“ vyjel nedočkavě, když se ještě koutkem oka zadíval na blondýnku v cele, která se stále bolestně ohýbala a křičela.
„Vyléčím je, když si vlezeš zpět do cely a už nikdy se nepokusíš utéct, ani kdyby šlo bůhví o co, jako o něčí život jako teď,“ navrhl při pohledu na úplně zdemolované mříže mladíkovy cely. Sasuke bez váhání kývl. „Fajn… Kabuto, do toho,“ bylo poslední, co byla Tokime schopná slyšet, než kvůli neústupné bolesti konečně ztratila vědomí, ze kterého však nemělo být už návratu.

Probrala se až časně zrána dalšího dne v měkké posteli. Odpočatě se poté protáhla a otevřela oči. Byla v jakési normálně vypadající místnosti. Kdyby si živě nevybavovala posledních pár dnů, byla by myslela, že není v Orochimarově doupěti.
„Tak jsi vzhůru?“ promluvil však někdo, což způsobilo, že si jej konečně Tokime všimla. Seděl nehybně v rohu místnosti na jedné židličce a svými pronikavými zelenými oči jí pozoroval. Blondýnka jako reakci jen ohrnula nos, když v tom si však uvědomila poslední věty, než tehdy upadla do bezvědomí, což mělo za následek, že se rychlostí světla postavila a odcupitala si to k němu.
„Okamžitě ho pusť!“ vyhrožovala mu, když jej držela za triko. Orochimaru se jen na ni šklebil, jak bylo jeho zvykem.
„To nepůjde,“ vrátil ji stále se šklebě.
„Jestli jde o mě, tak mě klidně zabij! Přeci jen souhlasil jen kvůli tomu, abys mě vyléčil!“ naléhala zoufalým hlasem.
Orochimaru se usmál ještě víc, „Určitě? Chceš přijít o život, který ti zachránil jen proto, abys anulovala naši dohodu? Myslíš, že ho to nechá chladným a klidně pak odejde?“ nahodil pro tentokrát už vážný výraz.
Tokime se zarazila, do očí se ji nařinula ještě větší beznaděj, když mu límec pouštěla a sesunula se k zemi. „Tak… co pak mám jen udělat?“ hlesla nešťastně.
Hadovi v tu chvíli zase škubl koutek úst do úsměvu, když se k dívce sklonil. „Tak co uzavřít další dohodu?“ otázal se pobízivě.

__________________
* Pro případ že si nevzpomínáte, se tohle stalo v 7. kapitole – skrz napíchnutou sponku byla schopná vidět vše okolo Saku. To samé teď udělala i Sakura s tím, že koukala skrz sponky, které má Ayano na hlavě. Berte tak, že její sponky spojené s její chakrou jsou něco jako okna mezi prostory xD