Icha Icha (32) - Skutečnost

Tokime nakonec přeci jen pomalu vyšla z otevřené cely. Stále si však nebyla jistá současnou situací. Měla by s ní fakticky, doopravdy bojovat? Přišlo jí to směšné.
„Nech toho… Já tohle nechci,“ opáčila v půli kroku ven z cely.
„To mě ale fakt nezajímá,“ ohradila se druhá dívka v místnosti, „Počkat… Cože?“ vyštěkla překvapeně hned posléze a vykuleně se na blondýnku zadívala.
„Slyšelas dobře. Řekni mi, proč bych v první řadě vůbec měla?“ kroutila nechápavě Tokime hlavou, když stanula naproti své takzvané oponentce. V Sasukem trochu zatrnulo.
„Proč? Eh… hm… Nestojíš snad o něho?“ vypadlo z dívky, zabalené v tmavé kápi, když ukazovala na chlapce, který stále seděl na stejném místě u zdi s jednou rukou na koleni ve vedlejší zavřené cele.
Tokime se tu rázem otočila o skoro sto šedesát stupňů, aby viděla právě na odkazujícího chlapce, jež tak dívku fascinoval a lákal. ‚Tak samozřejmě, že o něj stojím,‘ řekla si v duchu při pohledu do jeho překrásných očí, které vypadaly jako noční obloha. ‚Ale to se tady nikdo nesmí dozvědět.‘ Povzdychla zklamaně a otočila se zpět na dívku.
„Nic o mně nevíš. Jen soudíš… Takže dovol, abych ti to ujasnila…, jak říkám, tak tu není žádný důvod, proč bychom měly bojovat,“ oznámila důstojným tónem Tokime.
Sasuke se zdál, že si celou scénu dosti užívá. Přejížděl pohledem, říkajícím, že jej vážně začalo zajímat, co se nakonec stane, z jedné dívky na druhou. Jen nějaké slané pochutnání do ruky a bylo by vše perfektní.
Druhá dívka sebou však s blondýnčinou promluvou nemístně cukla. „Děláš si p***l?!“ vykřikla.
„Mě neoblbneš! Sobě si klidně lži, ale já to prokouknu. Nevěřím ti ani za mák!“ pokračovala se zvýšeným tónem hlasu. „Ale co…“ dodala však po chvíli, když se mírně uklidnila, „Když mi to tvrdíš a stojíš si za tím, tak ti to nakonec nebudu přeci jen brát. Dala jsem ti možnost se mi postavit. Nehrála bych neférově a brala bych tě za sobě rovnou, ale teď už nevidím sebemenší důvod, proč bych v tom měla pokračovat, když evidentně o svých citech pochybuješ nebo se je pokoušíš ukrýt… Nejsi ho vůbec hodna! A takový holky mě iritují teda neskonale! Zabiju tě! A to hned teď a tady!!“
Tokime při pohledu na její rudou tvář vzteky udělala pár kroků zpět, čímž se navrátila zpět na okraj cely, a důkladně si dívku prohlédla.
„ ‚Zabít. Zabít! Zabít!! - Sasuke. Sasuke, Sasuké~! …uhm, Zabít! Zabít! Zabít!‘ střídaly se neustále v dívčině mysli pouhé dvě slova, při nichž však měnila neustále tóny, kdy jedno říkala s náladou blaženosti, zatímco z tónu, jímž říkala ono slovo na Z, běhal blondýnce mráz po zádech. Je to jasný… Myslí to fakt vážně.“
„No… no, tak… Pojď!“ řekla Tokime, snažíc se o odvážný tón hned poté, co si přečetla oponentčiny myšlenky. Hlas ji však pod náporem mírného strachu a zděšení trochu přeskakoval.
Dívka v plášti chvíli blondýnku před sebou zkoumavě pozorovala, než se hrozivě rozesmála. Zanalyzovala situaci, z níž rychle pochopila, jak si právě u blondýnky stojí, což jí dalo neuvěřitelnou moc, kterou ovšem neopomenula pocítit. Bez sebemenšího slova či nějakého viditelného pohybu a otálení se náhle zjevila za Tokime a pevně jí popadla jednou rukou pod krkem. Už z předchozího sledu událostí věděla, čeho je blondýnka schopná, tudíž ji ještě silou strhla k zemi do posedu, kde ji levou ruku sešlápla botou a silou jí zatlačovala do kamenné podlahy, zlehka pokryté hlínou. Druhou paži ji držela svou levačkou za Tokiminými zády v nepohodlné a bolestivě-vypadající pozici. Obě blondýnčiny ruce byly právě ošklivě drceny, až to mladé Kawari vehnalo nepatrné slzy do očí.
Sasuke protentokrát zbystřil a jal se přemístit k mřížím, které oddělovaly jeho celu od té, kde se právě dívka naskýtala v nepěkné situaci.

Když tu se zpod boty Orochimarovy chráněnky najednou začala řinout krev. Tokime už nadále nedokázala držet bolest v sobě a vypískla. Dívka se k ní poté pouze sklonila, aby ji zašeptala cosi do ucha. „Vidíš? Cítíš to? Tohle je ale teprve začátek,“ pronesla líbezným tónem tiše.
„Co to ku*va děláš?! Co se to s tebou proboha jen stalo?!“ vykřikl neklidně Sasuke, který se do této doby tvářil jako zcela nad věcí.
Žádná odpověď se mu však nedostala. Jediný, co následovalo, byl totiž ještě širší ďábelský až šílenecký úsměv na terorizujícím děvčeti v momentě, kdy se okolo jejích rukou objevil modrý oblak chakry, když lámala blondýnce zápěstí s tím, že jí k tomu vykloubila i rameno.
Příbuzné od Tsunade se protočily bolestí oči se záměrem upadnout do bezvědomí, ale druhá dívka ji nehodlala dopřát ono osvobození, neboť ruku, kterou měla zabořenou do Tokimina krku, začala křečovitě ohýbat a ještě více stiskávat. Chakra proudící její horní končetinou tomu dávala ještě brutálnější efekt a nemožnost se z toho jakkoliv vymanit.
„Ku*va! Tak toho už do pr*ele nech!“ zakřičel Sasuke ještě více hystericky, pozorujíc stále se zhoršující bolestné grimasy na Tokimině obličeji. Dívka jej však opět neposlouchala a nadále se věnovala kradení života své kolegyně.
Posléze bylo slyšet jen jakési křupnutí čehosi a vítězný, zlověstný smích.
„Sakuró!“ rozneslo se nato výhružně až beznadějně celým prostorem u cel v Orochimarově doupěti.

* * *
Mezitím se jakási shrbená postava pokoušela někam dobelhat v prostorách konožského lesa. Jednou rukou se pevně držela za pravý bok a druhou se zachytávala o každý kolemstojící kmen stromu, který míjela za pochodu. Při každém takovém opírání vždy nechala na kmeni krvavý otisk.
„Vše je špatně!“ hlesla bolestně při dalším kroku.
„To bych měl říkat já!“ ozvalo se za ní. Brunetka instinktivně, avšak s dávkou děsu, natočila hlavou za hlasem.
„Ty… ty jsi…“ pokoušela se cosi ze sebe dostat, ale hlas jí vypovídal službu.
„Ano, nejspíš to jsem já, ale to je nepodstatné… Hlavní je, kdo… nebo spíš co, jsi ty, Tareshi Hitomi,“ řekl narušitel výhružně. Zmíněná se pouze zmohla na bolestivé polknutí a jala se odpovídat, „Já…“
„Já ti to řeknu, co jsi,“ přerušil ji, „Nepovedený pokus.“
Hitomi mu věnovala zmožený, vykulený pohled.
„Víš, to já jsem vlastně důvodem, proč jsi skončila v Tokoyami. Důvod, proč sis vzpomněla a přežila bez jakékoliv újmy… Měla bys mi děkovat,“ utrousil coby s úsměvem. Hitomi se opět pokusila polknout, ale dalo jí to takovou práci, že zmoženě sjela po kmeni, o nějž se opírala, k zemi a teď již s unavenýma očima svého společníka pozorovala.
„Díky mě si dostala šanci začít znovu. A jak ji využiješ?!“ dodal, tentokrát už se zvyšujícím hlasem, „Jsi úplně neschopná! Proč jen jsi taková?! Měla si hned, když sis vzpomněla, kvůli komu si takhle trpěla, ji hned dotáhnout k Orochimarovi! Ale ty ne… Kam se poděla ta tvoje stránka pomstychtivé bestie?! Jsi taková a ty to víš!“ vysvětloval stále se zvyšujícím tónem hlasu jako by dívku káral. „Tak mi řekni, proč jsi ku*va tu zatracenou Mitarashi neunesla?! Proč jsi šla místo toho do nemocnice s cílem do sebe nechat řezat, aby z tebe něco vytáhli?! To bys nikdy dřív neudělala! Je ti fuk, co v tobě je! Stačí ti vědět, že je to od Orochimara a nějaký následky jsou ti u pr*ele! Copak už jsi zapomněla, kolik věcí už do tebe strčil?!“
„Víš vůbec, co jsi teď způsobila?! Jen protože ti něco přelétlo přes nos, kdy jsi to ze sebe chtěla bůhví proč dostat, si tohle udělala Tsunade. To ti nikdy neodpustí!“ vytýkal ji neznámý stále dál. Hitomi však kvůli svému nemohoucímu stavu ze sebe nedokázala vypravit na svou obhajobu zhola nic. „Řekni mi proč. Co se s tebou sakra stalo?!“
Brunetka se jen pokoušela zmoženě ukázat na své oči. Chlápek naproti ní skoro jakoby hned pochopil, o co se dívka snaží. Následně se pouhé „sharingan“ rozneslo vzduchem v jejich okolí.

Tupě na sebe poté zírali několik minut, než sebou chlapská polovina cukla.
„Pak mi nezbývá nic, než ho zabít…“ dodal po onom tichu. Poté se odebral pryč stejnou rychlostí, jakou se za Hitomi předtím zjevil. Dotyčná jen s bezmocí v očích natáhla ruku do prostoru před sebou, „Ne… Poč-!“ stihla vykřiknout, než ji zradil hlas úplně.

…
Ocitla se v Genjutsu, kde mohla konečně mluvit a nic ji nebolelo.
„Tak?“ žádal vysvětlení chlápek v černém plášti, jež se zjevil přímo před ní v prázdném prostoru.
„Znáš mě dobře. Jsem bezcitná a nic mě nezajímá. Dokonce ani můj vlastní život. Taky víš, že jen proto jsem nic s těma látkama a věcma, které do mě Orochimaru nastrkal, nic nedělala. Nebylo to kvůli bezpečí mému a ostatních lidí, jen mě to prostě nezajímalo. Taky jsem pomstychtivá, i když mě nezajímají sebemenší důvody ani následky, jenom si užívám jejich utrpení, když se mstím… z tohohle ohledu tě ale také mohlo napadnout, že třeba proto jsem vystavila Tsunade do nebezpečí, ne? Ale jen co je pravda… vážně to nebyl můj záměr. Tsunade mi nic neudělala, takže mě její existence a utrpení nijak nezajímalo,“ vysvětlila spěšně své chování a důvod, proč vlastně do nemocnice nešla.
„Takže?“ dožadoval se právě toho nevyřčeného.
„Takže se prostě jen stalo, že jsem se změnila. Někdo mě změnil. Doteď byl Orochimaru jediný, kdo ve mně dokázal něco vzbudit, což je důvod, proč je právě tím, čeho se nejvíc bojím, jak mi Tokoyami ukázalo… Byl jednoduše jediný, komu jsem nedokázala odporovat a za nic bych mu nezalhala, i když jsem tak prolhaná. Vzbuzoval ve mně to zvláštní, a to mě děsilo… a to byla další věc – já se nikdy ničeho přece nebála! Ale teď už vím, že jen kvůli němu jsem taková, jaká jsem a ne protože jsem prostě taková,“ odpověděla, „Tehdy, v té době, když jsem si nic skutečného nepamatovala, kdy jsem žila život někoho, koho si Orochimaru vymyslel, jsem ho potkala… Ukázal mi, jaký svět může být, a já se bavila a užívala si. Je to praštěné, já vím,“ uchechtla se při uvědomění si, jaká vlastně ve skutečnosti je, „Jenže tehdy jsem nic nevěděla. A když jsem si vzpomněla na svůj skutečný život a osobnost, okamžitě jsem si ty momenty s tou osobou vybavila a uvědomila si, že to bylo to nejlepší, co jsem kdy zažila. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se někdy dokázala cítit tak, jak jsem se cítila. Zažít a vidět všechny ty věci… To, že mi Orochimaru dal falešné vzpomínky, aniž by se mě zeptal s tím, že pak budu mít důvod se někomu pomstít, mu neberu, ale jednoduše ani jeden z vás nepočítal s tím, že ten falešný život, co mi dal, mi ukáže, že se dám zachránit. Ta jeho touha po Ayano ve mně teda nakonec nedokázala vzbudit pomstu, páč jsem byla donucená žít život někoho jinýho, ale naopak na to pohlížím jako na to, co mě zachránilo… Orochimaru se prostě jen přepočítal.“
„A proč že jsem vlastně šla do té nemocnice? To je jednoduché… Začínám stát o svůj život. Chci žít. Chci žít s ním právě teď a tady! Nechci ty všechny viry už v sobě nadále mít!“ prohlásila, zatímco prořezávala nenávistným pohledem svého kolegu. Ten jen hlasitě vzdychl a zavřel přitom oči.
Poté se už jen ocitla zpět v lese a vše jí bolelo…

‚Sakra! Jak se dozvěděl, o kom mluvím?!‘ zaklela ještě v duchu po vybavení si onoho dění, než se chlápek vytratil. Myslela, jak vítězný monolog mu právě přednesla, ale opak se zdá jaksi pravdou. Poté už jen na následek velké ztráty krve omdlela s myšlenkou na něj, ‚Kotetsu…‘

* * *
Černovlasý společník Hokage se akorát procházel okolo obchodu se sladkými dobrotami. Při pohledu na vitrínu s nápisem ‚Sirup za poloviční cenu‘ se zastavil v chůzi a s roztomilým, vítězným úsměvem, kde se mu navíc z koutcích rtů začala drásat ven kapka slin, si promnul dlaně a do obchodu si to hned namířil.
„Tady je… Heh. Užij si svou poslední sváču a chuť,“ zašklebil se kdosi v temné uličce naproti onomu obchodu, kam mladík před nedávnem vstoupil, „Za okamžik totiž zemřeš.“ dodal si pod imaginární vousy neznámý při myšlence na zmíněné černovlasého mladíka.
„Nakonec se přeci jen vše vyplní podle tvých představ, Orochimaru… protože smrt tohohle chlapíka nám navrátí naší starou dobrou Hitomi,“ uchechtl se ještě vítězoslavně, než se opět beze stopy vytratil do neznáma.