Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 13

Pohled Eidy

Lije jako z konve. Je kolem tří ráno a já letím do svého malého příbytku v Zemi ohně. Nechápu, že mi to nevyšlo! Když jsem sledovala tu starou babku, jak dokázala s tímhle šutrem se samou lehkostí zmanipulovat tu náhodnou holku, myslela jsem si, že to musí vyjít! A mimo to, proč je ksakru vůbec ta Uchihovic pinda imunní vůči mému šarmu! Proč zrovna ona?! Proč ne kdokoliv jinej. Aghh!! Tohle je tak nefér tohle to všechno!

Ah, má láska ke Kawakimu byla nejdřív tak nádherná, teď mě ale svazují tak nepříjemné pocity! Proč nemůže být prostě jen můj. Já se pro něj snažím být dokonalá, ale nefunguje to. Nejdříve jsem ho měla jen pro sebe. Řekla bych, že se taky zabouchl... Ale to se změnilo. Proč?

Osud… Vůbec mi nejde naproti. Ale třeba je to jen zkouška?
Já budu bojovat. Vždyť Kawaki je to jediné, co mi vlastně na světě dělá radost… A Deamon. Ale jeho do toho vtahovat fakt nebudu! Doufám, že se má fajn. Přebývá v našem vzdáleném úkrytu. Tam má pohodlí.

Letím temnotou v dešti nad lesy. Naviguji se jen pomocí skoro neviditelného měsíce.
Ale už tam za chvíli budu. Tam vzadu vidím malé jezero Hamry. Kousek u něj mám malou chatku.

Vstupuji dovnitř celodřevěné stavby. Když chci mít blízko do Listové, přebývám tady. Tedy, pokud není úplná zima. Našla jsem to tu opuštěné, a jen pár renovací, a je to tu k světu.
Na stolku u dveří jsem vzala zapalovač a zapálila první svíčku. Nemám tu elektřinu, ale to mi nevadí. Po chvíli už svítí celá velká místnost. V rohu stojí celkem velká postel, není vůbec zašlá. Ale září na ní mé barevné povlečení.
Převlékla jsem se do teplejšího pyžama a zachumlala se do peřiny. Svíčky už pomalu dohasínají, kromě té u mé posteli. Až tak to mám ošéfované.

Ale vůbec mi není do úsměvu. V takových situacích dělám jediné… Přehrávám si ty milé chvíle s Kawakim.

„Eido, líbí se ti tahle?“
Kawaki se podíval na růžový tulipán.
„Já radši orchideje, ale je pěkný,“ usmála jsem se.
„Myslím, že by se ti hodil k vlasům,“ řekl a otočil se na mě.
„Ach Kawaki! Ty se stále lepšíš!“ Celá červená jsem se skoro rozpustila.
Jarní procházka v okolí Červené hory byl ten nejlepší nápad.
Oh!
„Kawaki, netrhej ho. Nechej ho si tu krásně růst.“ Už jsem viděla, jak se po něm natahuje.
Otočil se znovu na mě. Vypadá tak šťastně!
S radostí jsem ho chytla kolem ramen.
Jeho jemný úsměv ho dělá tak nevinným.
Pomalu se dotkly naše rty. Dnes už po několikáté. Tohle je nejlepší den mého života.
Den, kdy láska zvítězila. Chci, aby vše takhle bylo navěky.

Ale nebylo.
Všechny ty chvíle jsou tak krásné a intenzivní i zpětně. Ale pak mě vždycky pohltí smutek. Nenávist. Žárlivost… Všechno.

Čím jsem si tohle zasloužila?

Pohled Sarady

Díky té náhodné události uprostřed noci jsem se moc nevyspala. Hned ráno jsem si ale šla pro nové brýle, naštěstí je pán v krámku náramně ochotný a po krátkém čekání mi dal zbrusu nové mé oblíbené brýle.
Dále mi taky byla ohlášena další mise počínaje zítřkem. Tentokrát několika denní. Normálně bych se tak těšila, ale teď bych nejradši byla jen v Listové a řešila tuhle šílenou situaci. Ale jdu společně se Shikadaiem a Chocho. Máme za úkol zpozorovat a nejlépe i infiltrovat vznikající náboženskou sektu v malém městě Makov. Věřím, že to bude fajn.
Sedmý nám věří v komunikaci s lidmi. Snad ho, tedy hlavně sebe, zase nezklamu.
Ale než odejdu, musím jít za Kawakim. Jinak by mi to nedalo spát!
Jsem stále zmatená. Musím se ho zeptat. A teď opravdu. Nebudu jen nehybně stát a culit se.
A taky ho chci vidět, než půjdu…

Je po obědě, a právě stojím a zvoním u venkovních dveří Uzumakiů. Naštěstí není nenormální, že tu chodím na návštěvu… I když co tu není Boruto, není to tak časté. Naposledy jsem tu byla tak před měsícem s mámou.
Otevřela mi usměvavá Himawari.
„Ahojky Sarado!“ nadšeně řekla.
„Ahoj Himo, je doma Kawaki?“
Hima souhlasně přikývla a uvolnila mi cestu dovnitř. Mezitím přišla Hinata z kuchyně.
„Jedla jsi?“ Vždycky působí tak mile.
„Ano, nedělejte si starost.“ Odpověděla jsem, mezitím co jsem si vyzouvala boty.
Hinata s úsměvem znovu zašla do kuchyně a Himawari mě sledovala, než jsem vyšla schody nahoru.
Náhodně jsem se sama sobě zasmála.
Prostě přijít ke Kawakimu až do pokoje. Ty se toho nebojíš, Sarado.
Stojím před jeho dveřmi. Doufám, že nedělá nic divnýho.
Zaklepala jsem.
„Anoo?“ ozvalo se.
Pomalu jsem otevřela dveře. Seděl u stolu zády ke mně a něco si četl.
„Ty někdy taky čteš?“ řekla jsem a vešla dovnitř. Opravdu mě to překvapilo.
Kawaki se rychle a zaskočeně otočil. Koukal na mě jako by viděl ducha, po chvíli se ale trochu usmál.
„Už to tak bude,“ řekl a založil si do knížky záložku. Knihu zavřel a šel ke mně.
Mé srdce je v jednom ohni. Jak ale není noc, cítím se zároveň docela racionálně. Tedy, ne tak, jako když jsem nebyla poblázněna tím klukem stojící přede mnou, ale rozhodně víc než třeba včera večer.
„Ty jsi odvážná. Přijít až sem.“ Kawaki se usmál od ucha k uchu.
„Víš, já… Potřebuju s tebou mluvit.“ Chtěla jsem znít vážně, ale asi mi to moc nešlo.
Odhopsla jsem si a sedla na Kawakiho ustlanou postel. Hádám, že nebýt Hinaty, takhle čistě to tu nevypadá.
„Jo, jasně no… Já taky doufal, že tě zase brzo uvidím.“ Jako by se Kawaki snažil vypadat drsně tak jako vždy, ale atmosféra v pokoji je jakási celá usměvavá. Je krásná.
Sedl si znovu na svoji židli, ale otočil se ke mně.
Měl na sobě jednoduché tílko, takže mu svaly náramně koukaly ven.
Já jsem si dnes vzala jednoduché, ale krásné černé šaty na ramínkách. V příštích dnech totiž zas budu jen v oblečení na mise.

„Kawaki… Prvně… Umm…“ Hledala jsem správná slova.
„Jak to myslíš… Nijak…?“ Chtěla jsem ještě něco dodat, ale než mi to přišlo na jazyk, Kawaki se zdál, že pochopil.
Promnul si obličej a usměvavě začal mluvit.
„Tak… Já už vím, že vztah je až moc… všechno. A přece, sama si to teď ani nedokážeš představit, ne?“ Jeho hlas zněl sebevědomě, ale jeho oči sledovaly jeho vlastní nervózně si hrající prsty.
„To spíš ne…“ Ano, doslova jsem tu myšlenku přijala až předevčírem. Tedy asi?
„Takže… Umm…“ Už i jeho hlas zněl nervózně.
Hluboce vydechl.
„Já o tom nesnáším mluvit, prostě…“
Kawaki se červená. To je snad poprvé, co ho vidím se červenat!
Jeho oči se z nenadání zastavili na mě.
„Bavíš mě. Ty…“ Najednou se přesunul vedle mě na postel. Jeho oči byly blíž. Nervóznější jsem je neviděla.
„Líbíš se mi.“ Řekl a otočil studem hlavu ode mě.
Ach! Ta slova tak hřejí! Musím se tolik červenat…
Kawaki se pomalu zase otočil nazpátek ke mně.
„Proč je prostě tabu mít někoho rád, ale nehnat to do šíleností. Nerozumím tomu.“
Kawakiho slova mu už s lehkostí vyšla z úst.
Vlastně… Ano. Tohle je velké tabu. Ale teď cítím, že je to to nejlepší východisko! Nechci kluka, ale chci Kawakiho!
Tak přece existuje řešení.
Kawaki se na mě kouká, asi je zvědavý na moji reakci.
Usmívám se.
„Tohle je… Asi to nejlepší východisko mmm.“ Nervózně jsem ze sebe dostala.
Kawakiho obavy se vytratily z obličeje.
„Opravdu?“
Je tak blízko mě, div se nedotýkáme.
„Tys… Tys mi tak zamotal hlavu. Ale nechtěla jsem kluka! Byla jsem tak… Zmatená.“
Zadívala jsem se na své ruce položené na mém klíně. Kawakiho ruka se zjevila v mém zorném poli a stiskla mi ruku.
Otočila jsem se na Kawakiho. Díval se na mě tak nádherně. Usmíval se.
Tohle je nový, ale úplně krásný pocit.
Cítím se jak v romantickým filmu. Totálně by se mi zvedal kufr plný cringe, ale teď… To zažívám.
Ovládlo mě sebevědomí a políbila jsem Kawakiho.
JÁ. JÁ TO UDĚLALA.
Smíchy jsem se odtrhla.
„Co je?“ Ptá se se smíchem Kawaki, dal si jednu nohu na postel a celý se na mě natočil.
„Já to udělala!“ A smála jsem se dál. Ale červenala jsem se.
„Hej ty seš fakt cácorka, ty v*le.“ Vydal ze sebe úsměvně Kawaki.
„Hej-!“ Zase jsem po něm chtěla vystartovat, ale hned jsem si to rozmyslela.
Ten drsnej Kawaki, s jeho nádherně unikátním účesem, piercingem a tetováním tu je přede mnou. A usmívá se. Jeho oči se na mě zaujatě dívají.
Vzájemně jsme se začali líbat.
On mě chytl kolem pasu, já jeho kolem ramen.

Věci se děly.
Asi ani nechci sdílet celou tu situaci ale… Ach, jeho ústa byla na mém krku. já se znovu dotýkala jeho svalů a jeho ruka dokonce hladila mé stehno…
Chvíle utíkaly v nově objevené galaxii.

„Sarado, jsme v mým pokoji, já teď nemám kam zdrhnout…“
„Co tím chceš říct?“
„Že by sis na mě měla dávat pozor-“
Kousl mě do ramene…

Paprsky dopadaly z okna na postel. Na nás.
Leželi jsme a v leže jsme se urputně líbali.
Najednou…
„Aaaa!“ Trochu jsem vyjekla a odtáhla se.
Cítila jsem něco tvrdého! Ah, asi vím, co to bylo….
Jako bych vystřízlivěla.
„Kawaki…“ Cítila jsem se zklamaně sama ze sebe, nervózně jsem si šla sednout na Kawakiho židli.
Červenám se.
Kawaki taky. Pomalu si sednul.
Ozývá se ticho, které vyrušil vysavač, nejspíš ze zdola.
Jsem tu, v realitě. Né v jiné galaxii…
„Odcházím na pár dní na misi, tak… Jsem se chtěla rozloučit…“ Řekla jsem, shrbená.
„A-aha… Ummm, tak, jak přijdeš, tak… Mi dej vědět…“ Řekl Kawaki, jeho obličej už nebyl tak sebevědomý.
Chvíli po posledním vyřčeném slovu jsem pomalu vstala a zamířila ke dveřím, než jsem k nim však došla, Kawaki vstal.
Objal mě.
Zabořila jsem se do jeho hrudi.
Bylo to tak příjemné.

Zavřela jsem dveře Kawakiho pokoje. Jsem v rozpacích.
Vydala jsem se po schodech. Vrzají.
„Himo, běž se rozlučit se Saradou.“ Ozvalo se z kuchyně.
Himawari přiběhla.
Snažila jsem se usmívat, vypadat tak, jako když jsem tu přišla. Himawari mi ale nepomáhala. Zakrývala jakési rozčarování.
„Doufám, že si někdy zase zatrénujeme.“ Nadhodila jsem při zavazování bot.
„J-Joo, já takýý! Hhhh-“ Vylezlo z ní. Co s ní je?
Pořád se přiblble usmívala. Neslyšela nás, že ne?
Vždyť nebylo co-
BOHA!
Nešpehovala nás byakuganem, ŽE NE?!
Pořád se šibalsky usmívá.
Ta jedna-!
Urychleně jsem z toho baráku vypadla.

Grr, Himawari! Pořád doufám, že její rozčarování není kvůli tomu, co mohla vidět.
Ach ale ten Kawaki! Celou cestu domů se usmívám.

Zavřela jsem za sebou dveře.
„Kruciš!“ špitla jsem si.
Zapomněla jsem se Kawakiho zeptat na tu Eidu! Uhh… No tak později…

.

Je další den ráno a vycházíme s Chocho a Shikadaiem do městečka Makov, čeká nás skoro celý den na cestě. Makov je sice v Zemi ohně, ale nachází se v dosti odlehlé oblasti mezi hustým lesem a skálami. Shikadai dává najevo svou únavu a už po půl hodině cesty vytahuje cigaretu.
„Ty prase,“ ozvala se Chocho. Ona vypadá vesele jako vždy, a hází na mě svoje očka. Určitě musí mít hlavu plnou představ toho, co jí nového řeknu ohledně Kawakiho. Já se občas na ni zpátky taky usměju, ale musíme být obezřetné kvůli Shikadaiovi, ještě aby se to dozvěděl někdo další...

Shikadai se na Chocho ani nepodíval a zapálil si. Jeho neměnný výraz značí absolutní nezájem k těm, kteří kritizují jeho kouření.
Kouř mu vyšel z úst směrem do oblak. Jeho velké oči po Temari jsou přivřené. Vypadá drsně.
„Jestli je mu bližší image drsňáka než jeho zdraví, nezmůžeme nic,“ zákeřně jsem řekla.
Tato poznámka ho očividně zarazila, jeho oči už nebyly přivřené a podíval se směrem ke mně.
„Jestli si myslíte, že bych kouřil proto, abych zrovna před váma vypadal drsně, tak jste ještě hloupější, než jsem si myslel.“ Odpálkoval nás a znovu si potáhl.
Klasický Shikadai.
Chocho se šibalsky usmála a poměrně silně poplácala Shikadaie po zádech.
Ten se z toho celej zakuckal.
„To je otrava.“ Řekl jen.

.

Dorazili jsme před bránu Makova. Tak za hodinku se už začne stmívat. Museli jsme ale ze sebe sundat veškerá pouzdra, a hlavně znak Listové. Totiž prý místní nemají rádi ninji, a jelikož to tu máme infiltrovat, nesmíme udělat povyk.

Ihned po uložení našich batohů do jediného hostelu ve městě, kde jsme i jako jediní ubytovaní, jsme se vydali do jednoho lokálního stánku s jídlem. Máme obrovský hlad a musíme někde začít naši misi.
Celé město ale vypadá celkem normálně. Jen je všude spousta červených vlaječek. Co můžou znamenat?
Sedíme u pultíku a dostali jsme úžasně voňavé teriyaki kuře s rýží. Mňam!
Obsluhuje tu mladá holčina, vypadá moc mile.
„Slečno, řeknete nám tajemství téhle dobroty?“ Chocho řekla s výrazem, který značí, že objevila skvělé jídlo. Divím se, že si udělala prostor tohle vůbec říct.
„Haha! Moje bábi má určitě skvělý cit pro chutě, ale ta by nebyla úplná bez požehnání od našeho Akačiha!“ Usmála se.
Aka- čeho? Mám se ptát? Nevystraší se, pokud zjistí, že jsme cizinci?
Mé oči se střetly se Shikadaiovými. Asi mám mlčet.
Podívala jsem se na Chocho, té snad vůbec nedošlo, co řekla. Láduje se hlava nehlava.
„Když jsme u Akačiha, slečno, jak bych měl podle vás Akačiha představit svému nedávno narozenému bratříčkovi?“ zeptal se důvěryhodně Shikadai, snažil se vypadat zamyšleně. To je skvělá otázka!
„To je jasný, chlapče! Tys moc rozumu nepobral, huh? Akačiha je duch, který naše město ochraňuje před vším zlým po staletí, a když je nejhůř, objeví se v podobě člověka a zakročí! Má jednoduché poznávací znamení. Má červené oči!“ Dívka se z rozčílení dostala do nadchnutí. Drží dlaně u sebe a se zavřenýma očima se červená.
„Hele, ale tohle radši nech na rodičích, ještě bys to bratříčkovi řekl špatně!“ Doplnila naštvaně holčina a odešla dál do kuchyně.
S Shikadaiem jsme se na sebe podívali. Oba máme nevěřícné pohledy. Dokonce i na Chocho vidím zaujaté oči při jejím ládováním.
Červené oči?
To musí být Uchiha klan!
Otče, co všechno nevím?!
Ale nechápu, proč jsme sem byli vysláni až teď, když můj klan tu uctívají po staletí? Proč mi o tom Hokage nic neřekl? Copak to neví? Otec by mu to určitě řekl, nebo ne?
Nebo je to všechno úplně jinak?
To vůbec nedává smysl!