Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 12

Od Sarady to není domů daleko. Žijeme ve stejné klidné oblasti. Pospíchám deštěm, abych byl co nejdřív v suchu.

„Kawaki!“ To je Eidin hlas. Otočil jsem se ke zdroji.
Stojí opodál pod nějakou stříškou. Zase vypadá jako modelka vystřižená z časopisu. Jako by se jí ani jediná kapka nedotkla. Zase mě pozorovala? Já doufal, že jí to už přešlo. Přiběhl jsem za ní, stříška je tak akorát pro dva lidi. V jedné ruce stále držím svou promočenou těžkou mikinu.
Nezaujatě pozoruji Eidu. Vypadá naštvaně?
Zdá se mi to, nebo vidím stopy po breku?

„Kawaki… Vždyť máš mě,“ pověděla ublíženě a nešťastně se zadívala do země.
„Já ti říkal, ať mě nepozoruješ,“ povzdychl jsem si.
„Víš, jak těžký to je?“ Skousla si ret. V nitru jsem se usmál.
Vzala mi oběma rukama moji dlaň.
„Bolí mě tě vidět s ní. Proč tě zajímá? Copak ti já nestačím?“ Podívala se na mě vlhkýma očima. Nechci tak Eidu trápit. Ale může si za to sama.
„Ty víš, jak to je. Mám tě rád…“ Projel jsem jí pramen vlasů u obličeje mými prsty. „A jsem ti zavázanej. Ale nemůžeš mi nic zakazovat. Nezměníš to.“ Usmál jsem se.
Eida mlčky stojí se sklopenou hlavu. Stále mi ale drží ruku.
Uhh… Obě v jeden večer. Jsem z toho trošku nervní.
A vlastně!
„Jak to, že o tobě ví Sarada?“ zeptal jsem se.
Chvíle ticha.
„Někdo nás viděl. Přece si nemyslíš, že bych za ní byla. To by tě nechala hned na pokoji.“ Pověděla stále se sklopenou hlavou.
To má pravdu. Kdyby chtěla, už by Saradě dávno vnukla, ať mě nechá být.
„Jsi fér. Jsi dobrá. Díky.“ Řekl jsem a Eida se na mě s těžkým pohledem podívala.
Mírně jsem se na ni usmál. Ona se ale zamračila a pustila mi ruku.
„Už tu s tebou nebudu dýl. Ne, když jsi teď byl s ní!“ řekla rázně. Z kabelky si vytáhla módní pláštěnku a začala si ji oblíkat.
„Nic to mezi náma nemění, neboj.“ Letmo jsem řekl.
„Ale mění…“ tiše odsekla a odletěla.
Vydechl jsem.

Nějak jsem doufal, že už tak nevyužívá svůj senrigan. Aspoň ne na mě. To bylo ale naivní. Achjo.
Došel jsem domů. Dal si sprchu a oblékl se do suchého.
Snědl jsem večeři od Hinaty a zavřel se v pokoji.
Usmál jsem se od ucha k uchu a svalil se na postel.
Tohle pocit je ten, který mě dělá šťastným. Pocit být chtěný, a nejen to. Žádaný.
Nahlas jsem se uchechtl. Prstama si příjemně projíždím vlasy a koukám do stropu.
Eida je krásná. Ale Sarada jinak. Obě ale budou moje.
To se Saradou jsem vůbec neplánoval. Ale přišlo to. Jako by se nade mnou bůh pro jednou smiloval.
Teď v ní vidím něco víc.
Proletěla mi hlavou vzpomínka, jak se na mě drsně usmívala, s červenýma očima, když jsem zaklekával toho blonďáka. Tenkrát mi připadala nehorázně hezká a silná. Trochu jsem se těch pocitů lekl. Zároveň jsem ji ale měl nutkání chránit před těma prasákama.
Otevřel jsem se jí. Takhle upřímný jsem byl jen k Eidě…

Asi mám trochu výčitky. Eida tu vždycky byla pro mě. Jednoho dne se zjevila jako anděl. Vytáhla mě z těch všech šílenejch úzkostí. Život byl najednou příjemnější.
Naučila mě, jak být chlap. Naučila mě něze.
Škoda, že ji nemiluji jako ona mě. Zkoušel jsem to…
Ale asi bych na ni nemusel být tak zlý.
„Omlouvám se, Eido.“ Řekl jsem na hlas a usmál se. Tak nějak doufám, že se podívá.

Ach bože.
Co se to zase stalo.
Celá promočená jsem se ihned vypravila do koupelny. Cestou jsem v kuchyni potkala matku.
„Kdes tak dlouho byla v tom dešti?“ zmateně se otočila od plotny. „Hej, nemohla sis to oblečení aspoň nejdřív vyždímat?!“ zvýšila na mě hlas.
Já se na ni ani nepodívala a vlítla jsem do sprchy.
Horká voda na mě příjemně padá. Já jsem tak zmatená! Kawaki… Já tě tak chci! A bylo to naprosto nádherný, ale… Jak jakože nechce vztah? Že, proč by tohle nemohl dělat jen tak? „Přece bys nechtěla přijít o svou volnost“ No nechci… Ale chci, abys byl můj!
Ale on o tom mluvil tak jednoduše. Jako by se nechumelilo.
Že, jak to mezi námi je? – Nijak.
Kawaki! Tohle není normální!
A proč vždycky oněmím. Pak mám tolik nezodpovězených otázek.
Ach… Ale ten pocit se s ním znovu líbat… Byl tak dokonalý!
Stupidně se usmívám.
Vylezla jsem ze sprchy a oblékla si župan, který používám hlavně v zimě. Doufám, že nebudu nachlazená. Co jsem přišla do kuchyně, viděla jsem mračící se matku.
„Utři si to tu po sobě! Až potom budeš jíst.“ Řekla rázně a odnesla si svou porci večeře ke stolu.
Beze slova jsem vzala mop a vytřela mokro na podlaze.
„A jak se ti povedlo tak zmoknout?“ zeptala se.
„Chytla jsem ten déšť, když jsem byla u podobizen.“
„A to ti trvalo tak dlouho domů?“ podezíravě se ptá.
„Jsem snad na výslechu?“ odpálkovala jsem ji. Vůbec na ni nemám náladu.
„Nebuď drzá zase!“ zvýšila na mě hlas.
Bez odpovědi jsem vysušila louže a šla si nabrat jídla. To jsem si šla sníst do pokoje.
Matka se na mě vražedně dívá.

Sedím u jídla v pokoji. Sem tam se začnu culit. Nemůžu dostat Kawakiho z hlavy.
Ten večer zase špatně usínám. Mé myšlenky na Kawakiho jsou tak živé a nezlomné.

.

„Kawaki tě nezajímá… Je to tupec.“
.
„Vzpomínáš si na Boruta? Z něj se stal tak krásnej kluk…“
.
„Kawaki tě jen využívá. Boruto ti chce dát srdce…“
.
Co se to děje? Co to je za hlas? Mám pocit, že jsem ho už někdy slyšela.
Slyšela jsem dýchání.
Otevřela jsem oči.
Nade mnou visí nějaký rozmazaný objekt.
Huh?
Rychle jsem se natáhla po brýlích, než jsem to ale stihla, něco mě skoplo z postele.
To mě celou probralo. V temné noci vidím jen jakousi rozmazanou postavu.
„Co chceš! Kdo si?!“ Rychle jsem vstala, s mým sharinganem vidím jen o trochu lépe, ale stále rozmazaně.
Snažím se bránit dalším případným hmatům, zároveň se ale snažím nahmatat brýle. Krucinál! Tohle je tak omezující!
Něco mi skoplo nohu, celou mě to rozhodilo.
„Dej mi brýle a ukaž se mi, ty zbabělče!“ Vyřkla jsem a odskočila jsem na stranu místnosti. Cestou jsem rychle rozsvítila. A tady ve stole mám schované druhé brýle. Naštěstí je tohle můj pokoj! Znám ho!
Světlo mi pomáhá rozeznat pohyb. Někdo stojí přímo přede mnou. Skrčila jsem se a otočkou jsem podkopla osobě nohy. Teď!
Rychle jsem ze šuplíku za sebou vytáhla své staré červené brýle.
Je to Eida!
„Hej! Co tu zase děláš?!“ zvýšila jsem hlas.
Právě si stoupla ze země. V jedné ruce drží moje brýle a v druhé jakýsi velký kámen na provázku. Ona se mě snažila zhypnotizovat? Nebo co to sakra je???
„Já ti říkala, že pokud si nedáš odstup, tak toho budeš litovat!“ zamračená na mě vejrá.
„Co si ty sakra myslíš?! Co máš s Kawakim, huh?“ Stojíme naproti sobě v obranných pozicích. K sakru, doufám, že mi tu nic nezničí!
„To tě nemusí zajímat. Jedinej problém seš ty! Děcko!“ Jen to dořekla, shodila moje brýle a rozšlápla je.
„Ty sv**ě modrovlasá!“ vyjekla jsem na ni. K těm brýlím mám citovej vztah!
Použila jsem na ni můj sharingan. Nemám chuť tady šaškovat, ve vlastním pokoji!
Eida se složila na zem. Oddechla jsem si.
„Ty blbá-!“ uslyšela jsem. Cože?
Neodbilo ani pár sekund. Proč je na to imunní?
„Co tu řveš?!“ Máma vběhla nečekaně do pokoje.
Já i Eida jsme se na ni překvapivě podívali.
„Proč máš na sobě-… Co?“ Její oči sledovaly Eidu.
„Kdo to je?“ Zeptala se naštvaně, ale snažila se zachovat si nějakou etiketu.
„Omlouvám se, omylem jsem Saradě-chan rozbila brýle. Přišla jsem ji jen na chvíli navštívit… Už půjdu.“ Miloučce Eida zareagovala, vstala ze země a vydala se kolem mámy, domem ke dveřím.
„A-aha. Tak dobrou.“ Máma se tváři velmi zmateně. Podívala se na mě. Mám jí něco říct? Vůbec se mi nelíbí, že ta borka mi tak často leze do pokoje, ale jak bych to všechno matce vysvětlila?
„Jsem nevěděla, že máš takovou kamarádku.“ Vylezlo z mámy.
„No eh… To je složitější. Hele mami, chci si lehnout. Dobrou.“ Šla jsem k posteli, máma přikývla a zavřela. Obě jsme velmi unavené.
Ale já dlouho neusla. Bála jsem se, že se ta blbka zase ukáže. Brýle jsem si radši nechala přímo na sobě. Nad ránem jsem už ale zaspala.