Pohádka
„Kankuro!!! Že to není pravda!!!“ zakřičel Shikamaru na Kankura.
„Ne, jsem živá.“ řekla Temari, vyšla z hotelu a pokračovala.
„Nevím, co se tady dělo, ale od té doby co jsem Kankura našla, tak jsem byla pryč. No co... zjistila jsem, že naproti v tom módní obchodě mají šaty!! Jsou úžasné!! A já si je musela koupit!!“ řekla Temari a vytahovala si je z tašky.
Určitě si říkáte, že každá pohádka by měla začínat slovy: Bylo nebylo nebo V království tam kdesi za kopci a vrchy. Jenže tato je jiná. Přesuňme se teď do jednoho hlubokého lesa, v němž stojí poněkud větší chaloupka, kterou v potu tváře vybudovalo sedm statných mužů.
Louka…
„Miluju tenhle svět!“
Utíkal skrze celou louku. Vesele, rozpustile utíkal… Rychle, rychle a pomalu zároveň, tak pomalu, jak to umí jenom on. A utíkal… Běžel. Smál se. Běžel. Svou neviditelnou rukou se jemně dotýkal každého sytě zeleného stébélka, kolem kterého proběhl. On, Vítr. Dotýkal se jich a strašně se přitom smál, jako malé dítě. Jako malý kluk… Vždycky, když se dotkl, když se ta zelená, zázračně zelená tráva prohnula pod jeho něžným dotykem, vždycky rychle ucuknul. A tak, když se tráva narovnala…
Po chvíli došli tři muži a jedna maskovaná postava. Maskovaná žena řekla:
„Kdo je to, Yuno??“
„Takže, ta postava je to žena... Ale ten hlas, je mi povědomí.... Z někama ji znám...“ pomyslel si Shikamaru.
„Hele nehraj, že ho neznáš. Vždyť...“ nestačil doříct Yuno.
„Yuno... Nemusí vědět, kdo jsem.“ řekla postava.
„Tak se ho zbav ty. Určitě ti to nebude dělat problém...“ řekl Yuno a poodešel o kousek dál.
Temari se rozklepala ruka a pomyslela si:
„Tak mi pověz, jaktože tam kde je našli byla mýtina místo lesa?? Byla to Temari, tak si to přiznej!!“
„To byla jen náhoda. Temari určitě není jediné kdo ovládá vítr a Temari by nepracovala pro Orochimara. Pak by nikdy nic nepráskla na bráchy i otce. A Kankuro určitě není mrtví.“ řekl Shikamaru.
„Je mrtví.. O to jsem se sám postaral!!! A Shikamaru už mně nebaví schovávat tvář.“ řekl muž a sundal si masku. Shikamarovi se údivem prolomila kolena.
Temari bodla Kankura do krku a on se zhroutil na zem.
„Hele, já jen byla by jich škoda. A navíc o nich rozhoduju já.“ řekl Kankuro.
„Kankuro uvědom si prosím!!! Jestli jednu neobětuješ, tak se z tadyma nikdy nedostaneme. A tomu chlapovi venku určitě brzo dojde trpělivost, vejde sem a je po nás... No po tobě možná ne, ale po mně jo!!!“ křičela Temari na Kankura. Bylo jí jasné, že to je marné a zkoušela vymyslet něco jiného.
„Temari?? Jsi.. to ty??“ zeptal se jí skoro neslyšným hlasem a pomalu otevíral oči.
„Kankuro?? Ty žiješ!! Jsem tak ráda!! Já jsem myslela!!! Ale to je teď jedno. Musíš do nemocnice. Kankuro, chyť se mně.“ řekla Temari starostlivě. Najednou ji napadlo:
„A sakra, Gaara je v nemocnici. Teď Kankuro je zraněný.... Možná je to jen náhoda nebo se někdo chce zbavit naší rodiny.“ a už jí bylo jasné, že teď je neřadě ona.
V jednom království se zadařilo a královna porodila dcerku, která s přibývajícím věkem rostla do krásy. Avšak také velmi ráda sportovala a to se na ní pozvolna začínalo projevovat. Brzy se jí všichni mládenci obávali kvůli její téměř nadlidské síle. Ano, taková byla princezna Sakura.
Královna měla už dost záletů svého manžela, opustila ho bez jediného slova a byla ráda, že se zbavila jeho i dcery, které se už také začínala bát.
[font=Times New Roman]Poklidná noc. Tedy spíš večer. Slunce dávno zapadlo a celá vesnice se uchylovala dávno ke svým domovům. Stejně tak jako vysoký mladý muž ke svému domu, kde na něj již dávno čekala voňavá večeře a milovaná manželka, mělo to však malý háček…
…kunai se zapíchl do stolu. Vylekaný náhlou ranou radši zaujal obranou pozici a čekal na útok.
„Tak dost!“ zakřičela žena na druhé straně stolu a stěží se uklidňovala.
Rukojeť kunaie stále svírala v dlani a probodávala svého manžela pohledem.
Boty klapaly po schodech. Plíce stěží popadala dech a ruce těžce odolávaly přílivům vzduchu, jež jsem míjela v běhu. Tmavě modré šaty jsem vláčela po zemi a vlasy se klepaly z jedné strany na druhou. S předloktím ohnutým v lokti jsem nesla těžkou róbu a posléze konečně doběhla na vrchol schodů. Upustila jsem lesklou hebkou látku a popadla kliku myšlených dveří.
15. Nebe x Peklo;Život nebo smrt ?
Cítím … chlad. Tma mizí ??? Světlo ??? Jdu do nebe?
Ozýval se dívčí hlas. Malinkatá postavička šla tmou za světlem … až jí celé pohltilo.
Zakryla si oči. Ta záře …
Kde to jsem ???
Rozhlížela se kolem sebe. Její duše se ocitla ve velké kamenné místosti do tvaru obdelníku.
Viděla viset na stěnách louče, ale nic kromě chladu necítila.I když vypadaly stěny vlhké, sem tam spadly kapky na kamennou zem, necítila to.
14. Záchrana nebo SMRT ?
Kiba se zvedal pomalu ze země. Všude měl šrámy a na zádech seknutí po kataně. Vykašlal krev. Pohlédl na vyděšenou dívku.
„Neboj jsem v pořádku-“ usmíval se na ní, ale nestihl to doříct. Kolem prosvištěl Tobi se svojí Katanou. Doskočil daleko za mladíkovo tělo, které se teď svezlo k zemi.
„Hehehihi muhehe!!!“ chcechtal se Akatsuki.
Vyděšeně hleděla na nehybně ležící tělo. Zapomněla na bojující kolem a rozběhla se k němu.
[i]„…Ale přes všechny ty útrapy, přes to všechno..“
„Žili šťastně až do smrti, jako je to vždycky… tyhle konce mě už nudí,“ postěžoval si chlapec.
„Šťastné konce přece nemůžou nikdy omrzet,“ podivila se jeho babička.
„Ale jo… je to pořád to stejný,“ namítl. „A na pohádky jsem už dost starej…“
„Je ti deset,“ usmála se. „A kromě toho, na dobré konce nejsi nikdy dost starý.“
„Je to nuda! Vždycky to všichni přežijí… proč nikdy hrdina neumře? Bylo by to taky aspoň něco novýho …“
Kdysi dávno, žil jeden mocný klan, lidé mu říkal klan těch „kteří se dobře vyvíjí“, neboli klan Shigeru. Byl to silný a mocný klan.
Budu Vám vyprávět, jak tento mocný klan vznikl, jelikož to byla jedna velká, velikánská záhada.
V dobách, kdy klan Hyuuga chtěl posílit své postavení v Ohnivé zemi, vyslal svých pět nejsilnějších Shinobi do okolních zemí, učit se nová a odlišná jutsu.
A tak pět vyrazilo, putovali chvíli společně a pomalu se opouštěli a loučili, ač to bylo bolestné loučení, tak se těšili do jiných zemí.
Motýľ. Čiernofialový, jemný motýľ sa neisto vznáša v jesennom vzduchu. Je taký jemnučký, že by ho mohol zničiť trochu silnejší vánok. Len o trochu silnejší vánok, ktorý by si niekto iný nemusel ani všimnúť by pre tohto motýľa mohol byť smrteľný. Niekedy sa čudujem, ako takýto tvor môže žiť v tak necitlivom a bezohľadnom svete, ako je ten náš...
Předchozí část - Tady
Poslední část
[size=14][font=georgia]
Takže tohle byla ta slavná Konoha! Tohle!
Kushina nadšeně překročila práh té obrovské brány, zatímco se její otec bavil s někým v jakési dřevěné boudě u vchodu. Zřejmě hlídka.
Část první
[i][center][font=georgia][size=16]Jak žít
Ztrácíme svoje nebe.
Ztrácíme svoje přesvědčení.
A ztrácíme svoji víru …
Jenom pro to, že děláme chyby. Že svět dělá chyby.
A my … Nepřestáváme se z nich učit.
Nepřestáváme z nich mít strach.
Pořád se díváme dopředu a hledáme svoje štěstí.
Pořád otevíráme zítřky a snažíme se v nich najít dobrou budoucnost …
Naproti tomu, nevydařené včerejšky uzavřeme na pět západů
a vhodíme do proudu myšlenek,
[font=Book Antiqua]Příběh malé lištičky
Teď Vám povím pohádku
o malinkém liščátku
co chtělo si hrát s vesnicí
jež jevila se panikařící.
Jó obyvatelé zdejší
jsou hold zastaralejší...
Hrát si s lištičkou nechtěli,
ošklivým démonem ji nazvali.
zvířátko bylo smutné z toho,
že se s nimi nepohodlo.
Chtělo tedy odejít,
ale oni neměli klid.
Lišku chtěli zahnat nadobro,
tak si povolali Hokageho.
Ten udělal pár pečetí
a lišku vzal do zajetí.
Zaklel ji do lidského tvora.
Kde teď byla rodná nora?
