"Děláš si srandu?" I: Poslední večeře

Už ve chvíli, kdy mi Hinata vyřídila, že si se mnou chce strýc dnes po večeři promluvit, jsem věděl, že něco není v pořádku. Nedal jsem na sobě sice nic znát a jen jsem pokývnutím potvrdil navrhnutý čas, přesto mi však sestřenčino oznámení vrtalo celý den hlavou. Co po mně může Hiashi tak najednou chtít? Dobře jsem si vybavoval, že naposled se mnou mezi čtyřma očima promluvil před jouninskou zkouškou – tehdy mi jen popřál hodně štěstí a s kapkou nostalgie poznamenal, že by na mě byl můj otec hrdý, tentokrát jsem ale měl neblahé tušení, že z toho pro dnešek tak snadno nevyváznu - žádná další jouninská zkouška či jiná podobná událost už mě přece nečeká.

Povzdechl jsem si a vstal jsem ze židle. Tím, že tu budu sedět, a přemýšlet o tom, co se tam na mě chystá, stejně ničeho nedocílím.
Dneska jsem měl den volna. Plánoval jsem vstát brzy a ještě za tmy se vydat do lesa na svou oblíbenou mýtinu kvůli ranní meditaci. Už dlouho jsem neměl čas tam zajít, a tak jsem ještě před svítáním vyrazil na cestu. Ta nebyla nijak dlouhá – pouhých pět minut vesnicí a došel jsem k lesu. Pak už jen zbývalo vykročit po důvěrně známé pěšince, kterou kromě mě snad nikdo jiný nepoužívá, a za dalších deset minut svižné chůze mezi natěsno naskládanými stromy jsem byl na místě. Jako vždy jsem se posadil k tlustému kmenu listnáče, vévodícímu celé mýtině, zavřel jsem oči, a čas už patřil jenom mně.
K vědomí mě vrátily až teplé sluneční paprsky, které se po několika hodinách mého rozjímání dotkly mé tváře, a daly mi tak najevo, že je čas vrátit se. Ještě několik minut jsem jen tak seděl pod listy obalenými větvemi a nechával si větrem cuchat vlasy, po velice hlasitém protestu žaludku, kterému jsem dnes nedopřál ještě ani sousto, jsem byl ale nucen vydat se s těžkým srdcem opět na zpáteční cestu.

Poklidně jsem kráčel po lesním porostu a vdechoval svěží vůni stromů. Nikam jsem nespěchal, dnes jsem byl pánem svého času. Krok za krokem jsem se přibližoval k okraji lesa. Z několika záblesků mdlého světla, které mě na mé výpravě provázely, se postupně stávaly jasně zářící reflektory, až mě nakonec oslepila silná záře, když jsem opustil ochranu stínů, kterou les skýtal.
Jak jsem tak stál na kraji lesa, zvykajíc si na ostré sluneční paprsky, vyrušil mě hlas, který mě rázem o všechnu tu poklidnou atmosféru dnešního dne, na níž jsem si tak zakládal, měl připravit.

„Neji-niisan…“ ozvalo se vedle mě plaše. Ani jsem se nemusel ohlížet, abych ten hlas poznal.
„Hinata-sama.“ Kývl jsem sestřence na pozdrav.
„Neříkej mi tak.“ Zabručela a její obočí se stáhlo do zamračení, které na jejím jemném obličeji působilo spíše nepatřičně než nazlobeně. „Kolikrát ti mám říkat, ať to –sama vynecháváš. Tohle už je dávno za námi, ne? Víč přece, že mi to vrací vzpomínky na ten souboj…“ postěžovala si.
„Zvyk je železná košile.“ Prohlásil jsem na svou obranu. „Chvilku mi bude trvat, než si na to zvyknu.“
Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. Hinata sebou začala ošívat a neklidně těkala očima z místa na místo. Stále byla tak lehce čitelná…
„Nechceš mi něco říct?“ prolomil jsem nekonečné mlčení. Překvapeně sebou cukla a vpila své fialkové oči do mé tváře. Po chvíli se vzpamatovala a kývla.
„Otec mě posílá…“
Hned jak to řekla, věděl jsem, že je zle. Vyčítal jsem si, že jsem ji postrkoval, aby mi to pověděla. Kdybych to nebyl udělal, mohl jsem strávit svůj den přesně podle plánu. Kdybych v tom lese ještě chvilku seděl, nemusel jsem ji potkat a tím pádem bych ani nebyl pozván na tu hloupou večeři. Kdo o to stojí? Večer strávený ve společnosti věčně zachmuřeného vůdce klanu, modrovlasé, neustále se se červenající koktavé dívky a její naopak až příliš hlasité mladší sestry se vůbec nejeví jako kdovíjaká zábava. Zvlášť když je prý na programu „velice důležitá záležitost, u jejíhož řešení bych rozhodně neměl chybět“, a která mi dělá větší starosti než strýc s oběma svými dcerami dohromady. Je to moje první „záležitost“, kvůli které jsem zván na večeři v sídle hlavního rodu, a tak jsem přirozeně podezíravý. Co si mi říká, že tahle „záležitost“ nebude nic příjemného. Že by mě Hiashi potřeboval v nějaké podivné misi pro klan? Ne, kolem toho by nedělal takové divadlo, prostě by si mě jen někdy během dne zavolal a objasnil by mi situaci. Nebo že by snad chtěl zase řešit nějaké spory hlavního a vedlejšího rodu? To by si pak ale nevolal mě…

Myšlenky mi vířily v hlavě jako tornádo. Ať jsem se na to díval, jak jsem chtěl, na to, co Hiashiho k jeho nenadálému pozvání vedlo, jsem nepšel.
Zatímco jsem se trápil s vymýšlením všech možných scénářů, které by mohly nastat, minuty času, který měl být jen můj, neúprosně ubíhaly a obávaný večer se blížil mílovými kroky. Žhavý zářící kotouč se pomalu skláněl k obzoru a já musel z nejspodnějšího šuplíku šatní skříně vyndat své sváteční kimono a nedobrovolně se začít chystat na tu nepříjemnou sešlost, která měla završit dnešní den.
Když jsem klepal na dveře sídla hlavního rodu, po slunci už na obloze, ani mezi vzdálenými vrcholky hor, nebylo ani památky. Jeho hřejivé paprsky byly nahrazeny odtažitým chladným skomírajícím světlem měsíce.
Za bytelnými dubovými dveřmi jsem uslyšel rychlé, cupitající krůčky, které se rychle blížily. Když se zastavily, vrzla klika a já už mohl vidět nově vzniklou škvírou sestřenčin obličej. Když mě spatřila, rozvalila dveře dokořán a pokynula mi, abych vešel. Následoval jsem tedy její gesto a mimoděk po ní přitom přejel pohledem. Měla na sobě modré slavnostní kimono, které dokonale ladilo s jejími dlouhými jemnými vlasy, vyčesanými do drdolu. Přistihl jsem se, jak přemýšlím o tom, že jí to docela sluší. Rychle jsem tyhle myšlenky vyhnal z hlavy a soustředil se raději na místnost, ve které jsem se ocitl.

Předsíň byla poměrně velká, přesto ale působila útulně. Byla laděná do podzimních barev, což celému pokoji dodávalo nezaměnitelné teplo dnů babího léta. Na jedné ze stěn viselo zrcadlo, které prostor ještě zvětšovalo a budilo dojem nekonečna. Zul jsem si boty a nechal se sestřenkou odtáhnout z přívětivého pokojíčku do téměř nekonečné chodby. Každých pár kroků jsme míjeli nějaké dveře, dívka mě ale beze slova táhla dál a dál. Matně jsem si uvědomoval, že na stěnách visí obrazy krajin, než jsem se ale stihl na jakýkoliv blíže podívat, byli jsme už několik metrů za ním. Najednou modrovláska konečně zabrala za kliku u jedněch z dveří a sebejistě je rozrazila. Přede mnou se v tu ránu otevřel obrovský pokoj, jemuž vévodil krásně prostřený stůl. U něj už sedělo několik postav. Kromě znuděné Hanabi, která zrovna nepokrytě zívala a neobtěžovala si ani zakrýt pusu tu seděl ještě sám velký vůdce klanu, Hyuuga Hiashi. Jeho chladný pohled se do mě ihned zapíchl. Muž neváhal, hbitě vstal a šel mě přivítat. Hinata se zatím vydala vyhubovat svou mladší sestru, která se zakloněnou hlavou nezaujatě pozorovala strop a u toho ještě žvýkala žvýkačku, která každou vteřinou hrozila tím, že mladé dívce zaskočí do dýchacích cest.
Po nutných zdvořilostech mi Hiashi pokynul ke stolu, kam se také sám vzápětí vydal. Následoval jsem jeho příkladu.
Napětí ve mně vzrůstalo každou vteřinou, přesto jsem se ale snažil držet si tvář a působit vyrovnaně, jako vždy. Už nemělo cenu polemizovat o tom, proč tu jsem. Brzy se to dozvím, tím jsem si jist. Teď jen stačí se toho „brzy“ dožít bez větší újmy.

Po předkrmu se podávala polévka a potom hlavní chod. Jestli tohle sestřenka jí každý den, nechápu, jak může být stále tak hubená. Když všichni dojedli, přišel čas na dezert. Tušil jsem, že ta chvíle, kdy se dozvím, proč jsem vlastně tady, už se blíží. Doteď naplňovalo okolní prostor jen ticho, či občasné Hinatiny výtky, směřující k její otrávené sestře, která byla k téhle společné večeři zřejmě donucena a dávala svůj názor na ni všem patřičně najevo. Teď ale i ona, vědoma si náhlé změny atmosféry, pokorně sklonila hlavu ke svému talíři a přestala dělat vrásky své ustarané sestře.
„Neji,“ oslovil mě Hiashi a vytrhl mě z jakéhosi transu, do něhož jsem během monotónnosti této události upadl. Zvedl jsem ke strýci pohled. Ten nevyčkával žádných pobídek a - jak bylo jeho zvykem - šel rovnou k věci. „Dnes jsme se tu sešli, abychom mohli v klidu prodiskutovat jednu záležitost.“ Pronesl a ležérně se opřel loktem o stůl.
„Přesněji řečeno, jedná se o záležitost tvého sňatku.“
Hanabi se začala dusit svou žvýkačkou.