Papačka13 aneb Jack a Jill

Tak jsem zase venku, tentokrát v lese. Koukám okolo sebe, čekám, co budu mít za úkol. Černý přede mnou stojí a znuděně si čistí drápy. Potom mi pokynul a já mu podala malý papírový pytlíček.
„Co s tím budeš dělat?“ zeptala jsem se. Vzal ho a celý jeho obsah vysypal na holou zem.
„Dám ti dost složitý úkol. Tyhle semínka jsou od Ino a ty budeš používat svou sílu, aby vyrosta. Vtip je v tom, že musí vyrůst jen jedno, naučíš se tak přesnosti,“ vysvětlil a sedl si na zem. Chvíli jsem se dívala na rozsypaná semínka a potom natáhla ruku a soustředila se na to jedno ve středu. Potom jsem pomalu uvolnila trochu síly. Všechna semínka se vytáhla do výše a zarostla do minipralesa. Černý se praštil do čela.
„Tak tohle bude na dlouho...“

Po dni plném potu a krve, která dopadala na porostlou zem, se i přes nepovedený výcvik muselo domů. Stihla jsem se ve dveřích se Shikamarem a ten mi ještě nabídl sušenky, ale odmítla jsem. Bylo mi hrozně, ruce mě pálily jako po dvaceti hrbolatých kilometrech na kole a nohy taky. Vlezla jsem si o postele a přikryla se, den byl u konce. Zavírám oči a spím...

V noci se mi zdál podivný sen. Byl v něm Černý a plno dalších zvířat s mnoha ocasy. Seděli jako vlaštovky na skalní římse a koukali se na vesnici pod nimi.
„Proč musíme? Můžeme přece ničit kameny,“ řekla tygřice se čtrnácti ocasy. Černý ji vzal okolo ramen.
„Taky bych radši vybíjel svou sílu na neživých věcech, ale máma by zuřila. Víš, co se stalo s tátou.“
„Mno jo, náš Jack a Jill zase všechno vyřeší!“ ozval se dvanáctiocasý čínský drak a vecpal se mezi ně. Černý se usmál a tygřice mrkla jedním žlutým okem.
„Ani jeden z nás nezabíjí rád, že jo, Charlie,“ otočil drak psí hlavu na velké bílé zvíře s patnácti ocasy, každý byl jiný. To se pomalu otočilo a já mu pohlédla do očí... jeho oči... Černý byl proti nim zlatíčko...

Probudila jsem se a ležela na matraci. Potila jsem se, ale víc na pravé straně. Tohle nebyl můj sen... Rozhodla jsem se, že si s Černým promluvím, ale nevěděla jsem jak. Zaťala jsem zuby a moc si přála být na tom místě. Když to nepomáhalo, sevřela jsem pěst a snažila se ještě víc.
„Chci s ním mluvit, chci ho vidět, chci se setkat s Džůnsabim!“ říkala jsem si a najednou...

Stála jsem na studené mokré zemi a naproti mně ty mříže s pečetí. Pomalu jsem k nim přišla a nahlédla dovnitř. Uviděla jsem ho, jak leží a spokojeně odfukuje velkými nozdrami.
„Černý,“ zašeptala jsem, ale nepomáhalo to. Ještě chvíli jsem ho volala, ale neslyšel mě. Nakonec jsem se rozhodla, pomalu jsem se protáhla skrz mříže a po špičkách se k němu přibílžila.
„Ne... ne... NE!“ křikl a trhnutím otevřel oči. Okamžitě mě spatřil. Chvíli na mě překvapeně zíral a potom se rozmáchl a pokusil se mě zabít. Hbitě jsem uskočila a rychle utekla za mříže. Naposled se mě pokusil rozmáčknout, ale dál už nemohl. Chytil se za mříže.
„Jednou tě zabiju... zabiju... všechny vás zabiju! ZABIJU TĚ!“ křikl a začal z ničeho nic běsnit. Pevně sevřel mříž a začala z něho sálat chakra, přímo tryskala! V tom začala pečeť zářit, zářila žlutým pronikavým světlem, až z ničeho nic Černého odmrštila na druhou stranu. Udýchaně a naštvaně se zvedl, jeho srdce začalo bít pomaleji a pak si lehl a poslal mě... pryč. Tak jsem zmizela...