Vždy tu někde bude láska k Sasukemu

Dívka seděla pod hvězdami posázeným nebem a z očí ji na tváře kanuly dva potůčky slaných slz. Tiše něco šeptala. Jako kdyby někdo seděl vedle ní, vyprávěla prázdnu příběh o lásce a bolest. Každé slovo odříkávala opatrně a s rozmyslem. Povídala si s tichem noci, které odpovídalo šustěním větví ve větru. V teplém větru, co utěšoval její malou dušičku. Měkce kolem ní vířil a balil ji do sebe, jako nejkřehčí poklad. Větve šeptaly písničku o naději. Ta ji ještě více rozplakala. Sama věděla, že naděje už není.
Přes nářky ani neslyšela tlumenou chůzi opodál. Blonďáčkovo kroky se zastavily u třešně za jejími zády. Chvíli si ji prohlížel a přemýšlel, zda je to opravdu ona. Vítr roznášející okvětní lístky okolo ho přesvědčil. Růžovo-vlasá dívka přestala šeptat, když si k ní přisedl. Zadíval se do míst, kam směřoval i dívčinin pohled. Dívali se do dálky, do lesů, luk a ani jeden z nich neměl odvahu prolomit smuteční ticho.
„Sakuro,“ odvážil se chlapec a s povzdechem šeptl. Dívka lehce pozvedla hlavu a upřela své smaragdové oči do očí blonďáčka. „proč?“
Dívenka nechápala, na co se ptá. Chlapec se zahleděl do jejích oči tak láskyplně a starostlivě, jako nikdy před tím.
„Proč?“ zachraptěla slabě.
„Proč ho máš pořád ráda?“ Dívčina sklopila oči k zemi. „Pro mě je to nejlepší přítel, skoro bratr. Ublížil nám oběma, ale tobě víc.“
Blonďáček se k ní přisunul blíže a pokračoval: „Proč pro něj pláčeš? Proč roníš slzy, které by mohly být užity k radosti?“
Dívka znovu zvedla hlavu. Podívala se do jeho tváře ozářené měsíčním svitek. Stříbrně se třpytila. V očích se mu leskla péče o ni a na jeho rtech hrál lehký úsměv. Pomalu pozvedl ruku k jejímu obličeji a setřel ji slzy z tváří. Nevěděla co mu odpovědět. Hledala v mysli správná slova na vyjádření citů, ale před očima se jí pořád míhal jen příjemný pocit z jeho dotyků.
„Nezaslouží si tvou lásku.“ Pošeptla blonďáček.
„A ty snad ano!?“ vyjekla a odstrčila jeho ruku ze svého obličeje. Poté stočila hlavu směrem od něj. Nechtěla, aby ji viděl do obličeje. Mládenec z ní nespustil oči. Lehce pootevřel pusu, ale zjistil, že neví, co má říct. Co jí má odpovědět?
„Naruto, už to není jen hra! V tomto je zamíchané tolik citů! Já Sasukeho miluju a to už se nikdy nezmění! Nejde to jen tak,“ dívenka rozmáchla rukama kolem sebe a hledala správná slova. „přeseknout!“
Její hlas zněl jako syčení podrážděného hada. Chlapec ji pevně chytil za bradu, znovu se hluboko podíval do jejích očí a poté, jakoby v nich viděl odpověď, ji políbil. Vášnivě, dlouze a chtivě ji políbil. Nebránila se a po polibku se mu vrhla okolo krku. Cítila jeho tělesné teplo a bylo jí příjemně. Cítila, jak ji dvě ruce pevně objali. V hlavě ji stále hrály otázky: Koho miluji? Naruta? Sasukeho? Naruta? Sasukeho? Naruto, Sasuke, Naruto, Sasuke, Naruto…Naruto…NARUTO! Naruto tu pro mě vždy byl! To Naruto stojí vždy po mém boku a dodává mi veškerou naději!
„Naruto!“ šeptla do jeho hrudi. „Já…vždy jsem k tobě něco cítila. Teď to konečně vše vyplulo na povrch. Ale…jednu věc musíš pochopit.“
Blonďáček přikývl. „Ano?“
„I když tě budu milovat sebevíc. Vždy tu, někde uvnitř,“ na chvíli přerušila svou řeč a ukázala si na srdce. Na sucho polkla a pokračovala. „někde tu bude láska k Sasukemu.“
Chlapec přiložil svou tvář na její vlasy a konejšivě na ni promluvil: „Chápu.“
Dívka do rukou chytila chlapcovo tváře a spojila své rty s jeho. Znovu se zvedl jarní vítr a z koruny stromu snesl plno růžových okvětních lístků na jejich hlavy.