Ex ungue leonem

Slunce už zapadalo za obzor a jeho záře se rozlévala po obloze. Teplé barvy zabarvovaly jindy chladné nebe a pomalu se ztmavovaly, jakoby se loučily. Loučily s uplynulým dnem…
Poslední paprsky se dotkly i tmavých vlasů pozorovatele, který seděl na vysoké skále a hleděl na celou tu krásu. Jeho oči se upíraly do dálky, snad s jistou touhou a nadějí, že naleznou odpověď na nevyřčenou otázku. Nebe však neodpovídalo a stále se zbarvovalo do temnějších tónů. Brzy už bude tma…

Odpověď stále nepřicházela. Možná ani nechtěla, toužila zachovat si své tajemství. Jen si však neuvědomila, že ptající se bude tak neoblomný a zároveň trpělivý. Tvrdě si žádající odezvu na svá slova.
Mladík si rukou zajel do vlasů a sklonil hlavu. Svoboda? Je tak křehká… Má ji a přece si létá jinde. Ten pocit svobody, pocit nevázanosti… K čemu je? Přesto však bez něho nedokáže žít. Zhluboka vydechl.

Svázaný… Je tak svázaný… Všemi těmi pravidly, nařízeními a rozkazy. Komu záleží na tom, co si myslí? Jaké jsou jeho myšlenky, pocity… Ne, zbytečné. Koho by to zajímalo. Bohužel tady už nejde jen o samotnou svobodu. Ten pocit ponížení k tomu všemu patří také. Jak málo slov dokáže pokořit… a ponížit.

Samota… I ta je neodmyslitelný společník smutných dnů. Proč? Proč se toho všeho nejde jen tak snadno zbavit? Odhodit to jako nepotřebnou hračku… Hračku… Ano, i tak se dá cítit. Jako nepotřebná hračka, která už splnila svůj účel a teď už nemá využití. Není potřebná, stačí ji jen hodit a odejít… Tak snadné loučení… pro ty, kdo nejsou jen pouhou hračkou.

Už to nejde dál… Jsem ve vězení, jsem mezi čtyřmi stěnami, které se svírají a pomalu drtí vše, co jim přijde do cesty. Kde jsou ty bláhové sny o lásce, naději a přátelství? Dávno zapomenuté… Vzdát se jich… Ne, to nebylo vzdání se, to bylo tiché smíření a hořké zklamání. Malé vězení.

Vyžadovat poslušnost není zase tak těžké, ale splnit to… Sklonit se, souhlasit a vykonat rozkazy. Radši ani nepřemýšlet, jen udělat vše, co je žádáno. Avšak konce jsou horší… někdy až nesnesitelné. A pak následované pochválení či pokárání… Co je vlastně poslušnost? Psí oddanost.

Svůj klíč od vězení, od své vlastní svobody si držíme my sami. A právě toto je naše největší pokoření. Můžeme odemknout, utéct, ale nedokážeme to. Nedokážeme se postavit sobě samému. Naše největší slabina… snad i síla. Někdy je to až nepochopitelné. Jsme svobodní a přesto jsme svázaní. Jsme svázaní a přesto svobodní. Už jen ten starý klíč…

Jen málokdo se dokáže vyrovnat s pocitem bezmocnosti a málokdo zase dokáže otevřít zaprášené dveře vedoucí někam daleko… do kraje, kde čekají šťastnější chvíle i trpké zkušenosti. Bez zla by nebylo dobra. Bezmocnost někdy určuje i míru přání. Toho, co by bylo, kdyby… Až bez našich křídel, bez naší opory si uvědomíme, co jsme ztratili.

Vysvětlivky:
Ex ungue leonem znamená Podle spárů poznáš lva.

Poděkování:
Strašně moc děkuju Elfairy, která stvořila tuto nádhernou báseň a já si ji dovolila použít Tady je odkaz