Vítej doma, … ehm…, synu! 02

S očividně silnějšími si nezahrávej

V obličeji jsem měl smutný výraz, když jsem její popel vysypával do řeky. Pak jsem se otočil a rozběhl jsem se domů. Proběhl jsem lesem, přeskákal střechy, a když jsem se dostal k domku, vrazil jsem do pokoje. Rozhodl jsem se přece jenom aspoň trochu zjistit o svém otci, protože mě zvědavost opravdu pálila. Sbalil jsem si batoh tak, že jsem do něj naházel, co se dalo, ale postel se skříní jsem tam ke svému zklamání nenacpal.
Nandal jsem si ho na záda a zjistil, že jsem to přehnal. Polovinu potřebných věcí jsem musel zase vyndat. Abych uvedl pár příkladů, bylo mezi nimi náhradní třetí oblečení, většina obsahu z lednice a část mé knihovny. Popadl jsem luk a šípy, zamkl dům a v melancholii odešel.
Prošel jsem vesnicí až do budovy, kde měl kancelář Raikage. Nějakou dobu jsem si uvnitř počkal, než mě k němu pustili, ale nakonec jsem se tam dostal. Předstoupil jsem před něj a uklonil se. Vysvětlil jsem mu, že jsem se po smrti matky rozhodl najít otce v Ohnivé zemi, a proto bych potřeboval nějaké to povolení.
Po chvíli přemlouvání mi ho nakonec dal. Se spokojeným výrazem jsem vyrazil. Běžel jsem přes hory a lesy, potoky a pláně, údolí a vrchoviny, pole a louky… To stačilo. Vím, že vás moje vyprávění moc nebere, ale zkuste být zdrženliví, třeba vás to chytne. Kde jsem skončil? Už vím. Přeběhl jsem je, až jsem se dostal na hranice.
Právě tady začínala Ohnivá země. Směle jsem vešel do lesů tak podobných těm našim, temných a přívětivých zároveň, ne jako to, co se v nich často schovávali. Ale nebudu předbíhat. Byl jsem už opravdu znaven, když jsem druhý den své pouti v poledne usedl na prosluněném paloučku na pařez. Celou cestu sem jsem nepotkal jediného člověka a neviděl jedinou vesnici. Sundal jsem si batoh a vytáhl svačinu. Pomalu jsem pokusoval chleba a přitom jsem se rozhlížel. Vytáhl jsem mapu a zjistil, že ještě nějakou tu dobu žádnou vesnici neuvidím. Vstal jsem, nasadil jsem si batoh a vyrazil.
Rychlým krokem jsem si to razil lesem. Na jednom rozcestí jsem trochu ztratil směr a tak jsem přemýšlel, kudy se vydám, když mne z hloubání vyrušilo zachrchlání: „Dej prachy, sic budeš mrtvej!“
Hrdinně jsem se otočil… No dobře, tak jsem se raději neotáčel, protože se mi do zad zabodávala něčí dýka, aby mne upozornila před prudkými pohyby.
Pomalu jsem vytáhl z kapsy peněženku. Ten surovec mi ji vytrhl z ruky a po chvíli bodavý dotyk dýky zmizel. Otočil jsem se. Kolem bylo ticho a liduprázdno. Nějakou dobu jsem se rozhodoval, jestli to nechám nebo nenechám být. Nakonec jsem se rozhodl zloděje pronásledovat. Rozhlédl jsem se. Podle spousty zlámaných větví a stop jsem uhádl, že mu spíš záleželo na tom, jak co nejrychleji zmizet, než jak svůj odchod zamaskovat. To jsem zezadu tak hrozivý? Toho budu muset příště využít.
Vydal jsem se po cestičce ze stop a brzy jsem dorazil k místu, kde mezi stromy na zemi seděli dva otrhaní lupiči. Každý z nich měl v rukou několik peněženek. Sice jejich oblečení za moc nestálo, ale u pasů měli pouzdra na shurikeny i kunaie a jeden měl na zádech zavěšené dva svitky. Mohl jsem si jenom domýšlet, jestli je umí používat nebo ne.
Zkontroloval jsem, jestli je tohle všechno, co mohou proti mně použít a nastražil jsem menší past. Přemístil jsem se za ně a vytvořil další. Schoval jsem se do koruny stromu. Vyhodil jsem výbušný lístek na zem asi dva metry od nich.
Za chvíli to bouchlo a oni vyděšeně vyskočili. Seskočil jsem ze stromu.
„Krást se nemá,“ pronesl jsem. Zaskočilo mě, když se začali smát. To je divná země s podivným smyslem pro humor, napadlo mě. „Máte dvě možnosti: Dejte mi dobrovolně moje peníze, nebo si pro ně půjdu sám.“
Podle toho, že jeden vytáhl zpod listí poměrně velký meč, mi došlo, že se připravili na druhou možnost. Složil jsem pečetě a vedle mě se objevili dva klony. Vyslal jsem je dopředu na ty dva, ale jediné mávnutí zbraní způsobilo jejich zmizení. Zadíval jsem se na nebe. Zatím se proti mně rozběhl ten s mečem. Bylo zamračeno, každou chvíli mělo začít pršet. Složil jsem pečetě, klon se znovu objevil. Vytáhl kunai a vyhodil ho proti vzdálenějšímu zloději. Zároveň s ním jsem hodil já. Následně jsem znovu skládal pečetě.
Kunai letěl přímo na zloděje. Odrazil ho zvednutím ruky s chráničem zápěstí, ale druhý ho sekl přímo do tváře, ale jen nepatrně, takže letěl dál. Dopadl do křoví za něj. Uchechtl se, pak vykřikl. Otočil se. V zádech měl těsně nad lopatkou kunai z pasti.
Skrčil jsem se nad úderem meče a přesunul jsem se dál od toho agresivního týpka.
Sundal jsem si luk a šípy. Vystřelil jsem za výkřiku: „Raikaku!“ a vzdálenější padl mrtvý k zemi. Už, už jsem myslel, že mám vyhráno, když…
„Áaa!“ Vykřikl jsem překvapením a bolestí. Do ruky se mi zasekl meč. Namáhavě jsem vstal. Upustil jsem luk. Zjistil jsem, že mám ke všemu ruku zlomenou. Znovu se rozmáchl mečem a já se skrčil, uhnul jsem jen o vlásek. V dlani jsem pevně svíral šíp tak pevně, až v něm nahromaděná chakra začala vytvářet kolem jakousi pableskující auru. V paži mi škubalo a já křivil obličej bolestí.
Donutil jsem se proti němu rozběhnout, a když máchl mečem, uhnout. Při dalším jeho útoku to ale odnesla noha. Zavrávoral jsem a padal přímo na něj. Smál se, ale úsměv mu vybledl, když jsem před sebe dal šíp a zabodl mu ho do hlavy.
Chvíli jsem tam tak na té mrtvole ležel. Byl jsem naprosto vyčerpaný, ale tušil jsem, že, když se tu takhle povalovat, brzy vykrvácím. Všiml jsem si velké silné větve na zemi, a tak jsem se k ní doplazil. Opřel jsem se o ní, zavěsil jsem si luk s toulcem na ruku, popadl peněženku a odklopýtal jsem na ono rozcestí. Před očima jsem měl rozmazáno a běhala mi tam světýlka. Vydal jsem se nuceně dál.
Po chvilce utrpení jsem vyšel z lesa. Ještě pár kroků jsem zvládnul, ale pak… Skácel jsem se k zemi.