Pod nadvládou Yin 33: Těžký konec a nový začátek

"Dnes..." zasípala, jako by měla v krku sůl. Pozvedla hlavu, načež vykoukla na šokovanou skupinku zpod krví zmáčených vlasů. "Se už zabíjet nebude!!!"

Nikdo nebyl schopen slova. Nevěděli jestli jim nahání víc strachu její zjev jako takový nebo samotný fakt, že je ještě naživu. Oproti tomu Vládce byl zjevně spokojený. V klidu zastrčil svou katanu zpět do pochvy a postavil se k Yoshino čelem.
"Takže tady jsi, už jsem si myslel, že tě v životě neuvidím," řekl bezvýrazným hlasem, načež se potěšeně ušklíbl.
Černovláska se beze slova vrhla ze sochy dolů. Nikdo z pětice ani nestačil vykřiknout, když vtom už před nimi stála pevně na nohou. Najednou ale bolestně zkřivila obličej a zakolísala. Sakura se k ní už už vrhla, avšak Yoshino zvedla levou ruku, aby ji zastavila. Nejistě na ni pohlédla, zmatená jejím chováním. Ale ona nic neříkala, nic si nemyslela, jen pomalu zavrtěla hlavou. Poté se s hlubokým nadechnutím narovnala do postoje hodného pro vojáka.
"Výborně, když jsi tedy v pořádku, můžeme vyrazit," promluvil Vládce.
Ostatní se na něj nevěřícně podívali.
"Zbláznil jste se?! Vždyť je těžce zraněná! Jestli se jí okamžitě nedostane lékařské pomoci vykrvácí!" zařvala Sakura, načež letmo pohlédla na velkou tmavě červenou díru v dívčině břiše.
"Ona je mnohem lepší lékařský ninja než vy, slečno, ví co má dělat. Ostatně, Ookamiotokova pečeť se už pomalu aktivuje. Yoshino?"
Podíval se na ni.
"Ano," řekla pouze, hledíc někam před sebe.
Sakura nemohla uvěřit svým očím ani uším.
"Yoshino..." zašeptala Hinata.
"Co je to s tebou?! Copak dovolíš, aby s tebou takhle zacházel jako s nějakou věcí?!" zařval Naruto.
"Jo, dovolim," pronesla tiše.
"Co to plácáš?!" zeptal se Kiba nechápavě, až moc mimo na to, aby byl rozzuřený.
To se na něj konečně podívala.
"Já sem jeho věc. Byla, sem, a budu, dokud mi sám nedá svobodu."
Mohla jim to klidně sdělit telepaticky, ovšem chtěla, aby to Vládce slyšel, přestože by své rozhodnutí nijak nezměnil. Naruto už hodlal něco namítnout, ale náhle se mezi nimi rozvířil písek, v němž se pak zjevil vysoký červenovlasý mladík v plášti Kazekage.
"Gaaro!" vykřiklo pět lidí společně.
Jen černovláska překvapeně vykulila oči, pak je bolestně přivřela. Dotyčný se k ní otočil, chvíli na ni hleděl, načež jí jemně vzal obličej do dlaní.
"Promiň, že jdu tak pozdě," zašeptal tichým hlasem.
Sklopila oči. Nenacházela dost síly, aby se mu v tuhle chvíli dokázala podívat do tváře. Jeho příchodem se pro ni všechno značně zkomplikovalo. Gaara nejdřív nic nechápal, ale jeho pozornost pak upoutal jeden člověk navíc. Pustil Yoshinin obličej a pohlédl na muže ve zlatém.
"Zase vy," zamručel.
Vládce se zašklebil.
"Dlouho jsme se neviděli. Počítám tak tři roky."
Kazekage se otočil zpátky k černovlásce, ale ta jen bolestně hleděla do země pod sebou.
"Co tu chcete?" zeptal se, i když se zajímal spíš o svou dívku, než o muže hodnosti vyšší než byl on sám.
"Chci Yoshino," odpověděl tvrdým hlasem.
Teď se na něj Gaara otočil, kupodivu zcela klidný.
"Ta nikam nepůjde, dokud nebude sama chtít," řekl klidně. Poté se k ní obrátil, rukou jí zvedl bradu, aby se na něj musela podívat, a zeptal se: "Chceš s ním jít?"
Zoufale zkřivila obličej. Mučilo ji dívat se do hloubky jeho tyrkysových očí s vědomím, že ho zase opustí.
"Ty přece moc dobře víš že nechci. Jenže nemám na vybranou."
Rudovlásek se ale opět usmál, což tentokrát i ji samotnou vyvedlo z míry.
"Sice je momentálně ve vašem vlastnictví..." začal, stále jí hledíc do očí, "ovšem ne, pokud si ji vezmu."
Všichni včetně Vládce překvapeně vykulili oči. Akamaru na druhou stranu nadšeně zaštěkal. Yoshino vytřeštěně civěla na usměvavého Gaaru.
"Vezmeš si mě?" zeptal se znovu.
Ostatní ani nedutali, napjatě očekávali její odpověď.
"Gaaro," zašeptala téměř neslyšným hlasem. Najednou se jí v koutku pravého oka zaleskla slza. "Já... nemůžu..."
Poslední slova se jí skoro nevydrala z úst. Kazekage se malinko odtáhl, v obličeji velice překvapený výraz, ale její bradu nepustil. Dívce z oka unikla slza, která pomalu stekla po její zakrvácené tváři, načež přistála na mladíkově prstu. Trhla hlavou, čímž se mu sama vykroutila. Malátně od něj odstoupila pár kroků, nechala ho tam nevěřícného stát s rukou stále nataženou ve vzduchu. Vládce se podle zachechtal.
"Zdá se, že je rozhodnuto."
"Ne tak rychle," zarazila ho Yoshino a podívala se na červenovláska neurčitým výrazem. "Sice sem řekla že si ho nevezmu, ale to ještě neznamená že se nechci rozloučit."
Muž se zamračil.
"Řekni mi jediný důvod, proč bych to měl dovolit," zeptal se tvrdým hlasem.
"Protože jinak by mi stačilo jenom máchnout rukou a bylo by po tobě. Víš moc dobře, líp než kdokoli jiný, že bych za pět vteřin stačila zabít tebe i celou tu tvoji primitivní armádu, Asseisho."
Zamračil se ještě víc. Nepříjemnější než Yoshininy výhružky mu bylo to, že ho někdo po nekolika desítkách let opět oslovil jménem. Ostře se nadechl.
"Jestli nebudeš souhlasit Hokage s Kazekagem proti tobě postaví celou armádu. Neřikám že bych se postavila na tvoji stranu po tom všem cos mi udělal, na ty železný okovy sem rozhodně nezapomněla, navíc by tě Listoví a Píseční ninjové pronásledovali tak dlouho dokud bys nepadl. Zpráva do Království Stínů nepřipadá v úvahu, to ti snad došlo, takže být tebou ještě zvážim odpověď."
"Co mi zaručí, že se vrátíš?!"
"Pokaždý dodržim slovo a ty to víš."
Asseisha na ni zlobně pohlédl.
"Sejdeme se o půlnoci, třicet mil za Konohou."
Poté pozvedl ruku, hned nato se za jeho zády zjevilo pět ninjů ve zlatých pláštích.
"Stáhněte vojáky, vracíme se."
Všem se po obličeji roztáhlo další překvapení. Muž se na Yoshino upřeně podíval, načež on i jeho vojáci zmizeli.
"Co-co to má znamenat?" vykoktal Kiba.
Usmála se na něj.
"To znamená že zůstanu," odpověděla klidně.
Nejdřív si ji podezíravě měřili, ale nakonec všichni propukli v jásot. Gaara ji pevně objal, zabořil jí obličej do rozcuchaným vlasů.
"Už jsem si myslel, že tě zase ztratím," zašeptal.
"Já vim... promiň," šeptla smutně.
Položila si tvář na jeho rameno. Bylo jí až moc jasné, že se neomlouvá za to, co bylo, ale za to, co bude. Její tok myšlenek přerušil Leeho mrzutý hlas, který se tam zničehonic objevil.
"Naruto, Kushina je připravena," řekl těžkým hlasem.
Ustaraně se na něj podívali. Teď nadejde vůbec nejtěžší část Narutova života. Ten jenom tiše hleděl na podobiznu Čtvrtého. Najednou se mu koutky rtů zvedly do malého úsměvu.
"Dobře. Svolejte občany, ať se převlečou. Chci aby to byl ten nejvelkolepější pohřeb všech dob."

Dvojice klidně seděla pod vysokou skalou uprostřed malé mýtiny. Oba dva hleděli na kulatý měsíc. Dívka měla hlavu opřenou o chlapcovo rameno, zatímco on ji pevně objímal.
"Byl to opravdu krásný pohřeb," promluvil tiše.
"To ano. Myslim že se s tim Naruto vyrovnal mnohem líp než bych čekala. Navíc získal druhý stupeň Hirekiganu."
Poté zavládlo poklidné ticho. Mladík se zhluboka nadechl svěžího vzduchu.
"Už tak dlouho jsme tu nebyli. Jenom ty, já a měsíc."
Tentokrát jenom přikývla. Druhou rukou jí pootočil hlavu a podíval se jí do očí.
"Miluju tě," zašeptal.
Cítila, jak se jí po celém těle rozběhl mráz. Výraz ji už málem prozradil, ale stihla ho ovládnout dřív, než by v něm byla vidět bolest. Nuceně se usmála.
"Já tebe taky," odpověděla stejně tiše.
Vzal jí obličej do dlaní a jemně ji políbil na rty.

Hnala se lesem jako o závod. Míjela stromy, které ve tmě vypadaly jeden jako druhý. Větve, od kterých se odrážela, se ani nepohnuly, snad jako by vážila pouhý gram. Nebylo možné ji zahlédnout, nebylo možné ji zaslechnout. Snad za to mohl černý plášť, nebo že se jednodudše pohybovala přesně jako každý vlk. Uháněla pořád vpřed, když najednou se prudce zastavila. Na silné větvi protějšího stromu stál vysoký muž, jehož zlatý oděv nebyl kupodivu o nic víc nápadnější než dívčino černé roucho. Ruce měl zkřížené na prsou, rty zkřivené do podlého úšklebku.
"Skutečně jsi nelhala. Tvá přesnost je obdivuhodná."
Zamračila se, ale v černočerné tmě to nemohli vidět.
"Znáš mě, sem puntičkář," zamručela temným hlasem.
Levým okem viděla, jak se opět usmál.
"Vyrazíme," pokynul deseti ninjům za sebou.
Už už se otáčeli, když vtom zasáhla.
"Asseisho?"
Muž se na ni opět otočil.
"Nějaký problém?" zeptal se s klidem.
Dívka se zlověstně ušklíbla.
"Pamatuješ si ještě co sem tehdy řikala? Myslim když sem dorazila do Konohy?"
Vládce na ni podezíravě hleděl.
"Tak já ti to připomenu. Řekla sem: 'Dnes se už zabíjet nebude.' A tys vybral naprosto dokonalý čas kdy se sejít. Už víš?"
Obličej měl zamyšlený. Najednou zpoza hustých černých mraků vykoukl zářivý měsíc v úplňku a ozářil celý les stříbrným světlem. V tu chvíli Asseisha vytřeštil oči.
"Správně. Je půlnoc... a tedy už jiný den," zavrčela hlubokým hlasem.
Než stačil dát povel k útoku, než se ninjové stačili vůbec rozpohybovat, než stačil někdo utéct, se dívka proměnila ve velkou černou vlčici, načež se vrhla mezi muže. V tu samou chvíli se měsíc opět skryl za oponu z mraků, jako by se sám chtěl schovat před tím krveprolitím. Les opět přikryla černá rouška noci, čímž už byl slyšet jen šokovaný a bolestný řev, doprovázen jakýmsi hlasitým trháním. Když jasný kotouč opět vylezl, aby posvítil na les, byla již dívka sama, bez jediného škrábnutí na těle. Ovšem v koutku úst se jí skvěla červená skvrnka. Zaklonila hlavu, načež dlouze, teskně zavyla.

Začalo zcela nové ráno. Slunce pomalu vyšlo na obzor a zalilo okolí svým zlatým světlem. Ptáci se rozezpívali, v trávě se zatřpytila první rosa. V jisté vesnici u jisté brány do sídla klanu stál vysoký blonďatý chlapec, který za zády třímal malou krabičku čtvercovitého tvaru a čekal, než mu přijde jeho nic netušící budoucí manželka otevřít. Na jakémsi vzdáleném kopci zase stál pár, který pozoroval východ slunce, když vtom hnědovlasý mladík poklekl na pravé koleno, načež vzal růžovlasou dívku za ruku. Položil nějakou otázku, z které byla nejdřív zaskočená, ale nakonec mu šťastně padla do náruče. Na jiné mýtině se zase probouzel další mladík, který ovšem místo své milované dívky vedle sebe našel jen prázdné chladné místo, což ho donutilo se plně probudit. A nakonec les, několik set kilometrů za vesnicí. Tam na skále stála dívka, jejíž neuvěřitelně dlouhé vlasy vlály v ranním větříku. Náhle jí po boku spočinula obrovská bílá vlčice se dvěma ocasy. Sklonila k ní velkou hlavu. Dívka se k ní otočila, pohlédla jí krátce do očí a vlčice pochopila, že teď potřebuje být chvíli sama. Když odešla, černovláska se smutně podívala na nebe, jenž se od tmavě modré pomalu dostávalo ke světle červené. Byla si plně vědoma, že opustila všechno, co jí bylo drahé. Avšak na druhou stranu si i něco odnesla s sebou. Jemně si pohladilo své zatím ploché břicho, v němž se pomalu ale jistě vyvíjel nový život. Zahleděla se někam do dáli, kde tušila svou rodnou vesnici. Jednoho dne se zase vrátí, věděla to. Otočila se a vyrazila do temné náruče hlubokého lesa.
***

Poznámky: 

Hip hip hurááá!!!!!!! Konečně koneeec!!!!! xDDD Tahle série mi trvala něco málo před tři měsíce!!! Já vím, je to doba, ale když nápady nejsou...!!! Myslím že to byla moje nejoblíbenější série!!! (Asi proto že v ní už nebylo tolik chyb!!! xDDD) A jak tak koukám, má i svoje příznivce!!! (Nechtějte po mně abych je tu vypsala, ještě bych na někoho zapomněla a to by byl průšvih!!! xDDD) Přiznávám se bez mučení, Yoshino mi už tak nějak přirostla k srdci, a protooo... jsem se... rozhodla... *chvilka napětí!!! :D* no jasně, vy to už tušíte že jo?!!! xDDD Já pořád říkám že jsem děsně předvídatelná!!! (Není divu, když jsem to psala v předchozím díle!!! ) tak fajn, už vás nebudu zdržovat, chystám třetí sérii!!! Když nad tím tak přemýšlím... ta bude fakt hodně dlouhá!!! xDDD A plná obrázků!!! Pokud se mi zase nic nestane, měla bych vlložit první díl už příští pátek... je to tak padesát na padesát!!! Tak jo, moc mě potěšily všechny ty vaše bezvadný komenty, pochvaly a ta ponoukání k dalším dílům...!!! Zkrátka a dobře, moc dobře se mi celá tahle série psala, doufám že se vám zase dobře četla a že mi zůstanete "věrní" i při třetí sérii!!!
Takže ještě jednou Arigatou Gozaimasu!!!!!!!

Jen_tak

Asseishovo jméno znamená "tyran"!!! To jenom kdyby vás to zajímalo!!! :P

Odkaz na další sérii: Mikazuki: Nový příběh