Anděl - 6. kapitola - Tloustneš, Konan!

„Kde se toulá Zetsu?“ zajímalo Itachiho.
„Věř tomu nebo ne, ale vydal se shánět tu šťastnou kytku,“ vysvětlil mu Hidan.
„Oprava,“ uchechtl se Kakuzu. „Je to kytka pro štěstí.“
„Hm, jestli Šéf začal být pověrčivej, tak je to zlý,“ přemýšlel Sasori.
„No, aspoň nás může těšit to, že Konan už se dostala z té divné nevolnosti.“
„Tak tolik jsem po tom jejím ječáku zas netoužil,“ zaškaredil se Hidan.

Modrovláska cítila, že s ní není úplně všechno v pořádku. Co obnáší těhotenství, o tom neměla zdání. Navíc teď musela být hrozně moc opatrná, protože se jí zdálo, že ji Akatsuki začali hlídat.

Tvářila se provinile, když ji našli sedět v noci v kuchyni. Svítila si plynovou lampičkou a cpala se jídlem.
„Z týhle kombinace ti bude tak akorát špatně,“ prohlásil Sasori, když uviděl misku s rýží a skleničku nakládaných okurek.
„Nedělej si starosti,“ hlesla.
Chytil ji za ruku a zasyčel: „Tak co se děje? Vyklop to, Konan! A nechtěj, abych si musel hrát na doktora.“
Vytrhla se loutkáři a uhnula pohledem. „Nic mi není. Jen žaludeční potíže.“
„Přestaň lhát! Takhle tajnůstkářsky ses nikdy nechovala!“
Konan se mu zadívala do očí, vycítil z nich hněv. „Nejspíš je to proto, že toho o mně ještě spoustu nevíš!“
Zvedla se a odešla. Sasori byl zmatený z toho, co řekla. Chystá se je snad zradit?

Mužské osazenstvo Akatsuki, tedy kromě Peina, který se obvykle dozvídal vše až jako poslední, ačkoliv byl Vůdce a na nové informace měl mít výhradní právo, zahájilo válečnou pravdu.
„Ve vzduchu je cítit zrada!“ začal Zetsu.
„Jsem to říkal hned, že sem nemáme přibírat ženský! Žena v organizaci zločineckých ninjů, to je ta největší možná pohroma.“
„A kolik takových organizací vůbec znáš, Kakuzu?“ Itachi cítil, že by se v téhle věci měl modrovlásky zastat.
„No, abych pravdu řek… vlastně akorát tu naši,“ přiznal po chvíli.
„Prostě… je tu problém a budeme ho řešit,“ uzavřel debatu Hidan. Následně začala na Konaninu hlavu padat nejrůznější obvinění.
„Tráví hrozně času v koupelně! To dřív nebejvalo,“ neodpustil si Deidara.
„Je hrozně klidná a při jídle už vůbec nenadává. A to jsme se teda poslední dobou nechovali zrovna vzorně,“ přidal se Hidan.
„Pořád teď chodí někam ven a vrací se k večeru,“ oznámil Zetsu.
„Navíc si teď dává takové kombinace jídel, že nad tím zůstává rozum stát. A taky… začala číst.“ Sasori se zatvářil tajemně.
„Zrada!“ vykřikl bělovlasý. „Do knihovny přece ještě nikdy nevkročila!“
„A co to teda všechno znamená?“ zeptal se Deidara.
„To je právě ten problém… nikdo neví,“ povzdychl si Sasori.

Modrovlasá žena cítila, že je tohle všechno nad její síly. Odhadem mohla být tak v šestém měsíci těhotenství. V přestrojení chodila ven, na místa, kde mohla v klidu rozjímat. Začala blíže zkoumat své neobvyklé nálady a hledat spojitosti. Poslední dobou jí nebylo moc dobře, polehávala skoro pořád v posteli. Mohl to být strach z toho, že Sasori splní svou pohrůžku? Bylo stále těžší tohle malé tajemství před ostatními tajit. Jak by tu zprávu přijali? Co by udělali? Přestože jim nehodlala nic říkat, dobře věděla, že jednoho dne na to přijdou. Pohlédla na své tělo, které teď už vůbec nepoznávala. Břicho se jí zakulatilo a dost zvětšilo. Půjde-li to takhle dál, za chvíli se nevejde do dveří. Obvykle ji uprostřed noci přepadl pocit strašného hladu, kterému se nedokázala bránit. Odstěhovala se ze společné ložnice a ve svém novém pokoji se na noc zamykala. A začala se těšit… na to malé, co se už za pár měsíců narodí.

Konan sestoupila po schodech dolů, v sídle bylo nezvyklé ticho. Že by měli všichni mise? Postřehla v chodbě za sebou kradmý pohyb. Ne, jen se jí něco zdálo. Zpomalila a schválně opatrně našlapovala. Náhle se prudce otočila a pohlédla do tváře zaskočeného žraloka. „Chceš něco, Kisame?“
„Ani ne,“ zněla odpověď.
„Tak se za mnou přestaň plížit jako duch!“

Pein byl rád, že situace v sídle i mimo něj už se uklidnila. Pak byl ale donucen sundat si z očí růžové brýle. Teprve teď si všiml, jaká proměna proběhla u Konan. Chodila neupravená, zasmušilá, ale co bylo nejhorší… velké, ne, spíše obrovské, břicho. Kde k němu přišla?
Zavolal si ji do pracovny, chtěl si s ní promluvit o samotě. „Jsi nemocná? Vůbec se mi nelíbí, co se s tebou poslední dobou děje. Ani netoužíš jít na nějakou misi.“
Sklopila zrak. „Jsem zdravá, Peine,“ odpověděla popravdě.
„A ještě něčeho jsem si všiml. Tloustneš, Konan! Co tě to napadlo, cpát se jídlem uprostřed noci? Jen se na sebe podívej!“
„Když… já si nemohla pomoct. Bylo to silnější než já,“ špitla.
Pein vstal a rázně došel až k ní. „Tak zavedeme dietu a začneš cvičit. Jak bys chtěla plnit úkoly pro Akatsuki s… s tímhle?“ Uchechtla se. Byla ráda, že tápe špatným směrem. Měla tušení, že kdyby mu řekla pravdu, musela by ho křísit.
„Mlčíš. To mi k tomu nemáš vůbec co říct?“
„Máš naprostou pravdu, Peine,“ prohlásila s úsměvem, vyšla ze dveří pracovny a práskla s nimi tak silně, až vyletěly z pantů. Vůdce Akatsuki to sledoval s vytřeštěnýma očima. Tady se určitě děje něco divného! Pomyslel si vztekle a vrátil se k rozdělané práci.