-Rebelka-04

Soustředila jsem se na cestu. Chvíli jsme jen tak běželi, až jsem začínala být unavená a bylo to na mně poznat.
„Je unavená, zastavíme tady a odpočineme si.“ Zavelel Shikamaru. Zadýchaně jsem doběhla na místo pod velkým stromem a vděčně si lehla. Slunce zapadalo. jen tak jsem plula myšlenka, až mi to došlo.
„Co budeme dělat v noci?“ Zeptala jsem se, už se zmírněným dechem. Potila jsem se a srdce mi prudce bylo, ale oni byli v pohodě. Záviděla jsem jim. Všichni se na mě podívali.
„Na to jsi měla myslet, než jsme opustili vesnici.“ Řekl mi dlouhovlasý kluk. Podle toho jak na něj volali tak je to Neji. Nafoukanec. Zamračeně jsem se na něj podívala, ale i přesto jsem si v duchu nafackovala. Jak jsem mohla být tak blbá?
„To je fuk, půjdem do takovýho toho hotelu. Je to tu teďka nově zavedený. Prej pro ninji na misích.“ Zajásal Naruto až konečně z něj vypadlo něco srozumitelnýho. Ostatní přikyvovali a mně se ulevilo, že mi to nedávají ta vinu. Po chvíli jsme vstali a vydali se na cestu.

Stáli jsme na prahu jednoho místního “ninja“ hotelu. A nic neměli proti velkým psům, tak se všem ulevilo. Našli jsme ho v blízké vesnici, nedaleko Orochimarovi skrýše. Měla jsem naspěch, ale teď jsem se chtěla vyspat. Vevnitř nám recepční řekla, že jsou pokoje po čtyřech. Bohužel, holek bylo pět. Samozřejmě jsem ustoupila a čekala, kdo z kluků si mě vezme do pokoje. Nervózně jsem přešlapovala a koukala z okna do tmy, kde se odrážela moje postava. Měla jsem na hlavě vrabčí hnízdo a špinavé kalhoty s tílkem. Někdo mi poklepal na rameno. Shikamaru.
„Jsi se mnou, Narutem a Kibou v pokoji.“ Řekl a zamířil do chodby, kde bychom se měli ubytovat. Nejdřív jsem byla trochu zmatená a vystrašená, ale pak jsem to nechala být a šla za ním. Vešla jsem dovnitř a trochu mě to překvapilo. Sice jsem nikdy nebyla v hotelu, ale čekala jsem, že když je to přespání většinou na jedu noc, tak je to tu celkem pěkný. Dvě skříně, velká koupelna, vana, zrcadlo, koberec, balkon (jsme v přízemí, ale není to tak špatný), průhledné záclony. Vše v tělové barvě. Moje oblíbená. A dvě manželské postele naproti sobě. To bylo drsný. Zahnala jsem úchylné představy a sedla si na jednu z nich. Kupodivu si druhou půlku zabral Shikamaru. Zmateně jsem na něj pohlédla, ale rychle jsem se koukla jinam. Dorazili Naruto, Kiba a Akamaru, tak jsem si řekla, že než začnou řvát tak prozkoumám koupelnu. Našla jsem hřeben a samou radostí jsem ho málem políbila. Moje neposlušné kudrny trčely do všech světových stran a trvalo mi dobrých patnáct minut, než jsem je rozčesala. Když jsem vyšla ven Shikamaru vzhlédl. Koukal na mě déle, než normálně a to se mi moc nelíbilo. Pak se odíval zpět na malou knížečku, kterou držel v ruce. Naruto s Kibou furt povykovali, tak jsem opustila pokoj. Cestou jsem potkala Sakuru, jak něco povídala Ino, ale ani jedna si mě nevšimla, tak jsem pokračovala v cestě ven. Tam jsem hltala čerství vzduch a koukala na hvězdy. Bylo to tak příjemné. Mohla jsem se zamyslet nad posledními událostmi.
„Krásný večer, že?“ Promluvil na mě mužský hlas. Prudce jsem se otočila. Stál tam kluk zhruba ve stejném věku s rezavými vlasy a piercingama snad úplně všude. Propaloval mě svým pohledem. Oči měl fialové s černými kružnicemi. Na sobě měl černý plášť s rudými mraky.
„Kdo si?“ Zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Srdce mi tlouklo o poznání rychleji. Někdo od Orochimara? Chce mě zabít?
„Jsem ze skupiny jménem Akatsuki, Yahiko.“ Odpověděl klidně.
„A co po mně chceš?“
„Vím, kde je tvá matka.“ Řekl. To mi vyrazilo dech. Nemyslela jsem.
„Cože?“ Zašeptala jsem.
„Přidej se k nám a znovu ji uvidíš, je v naší pevnosti.“ Navrhl.
„Ke komu?“
„Akatsuki je skupina silných lidí, kteří chytají démony, se kterými pak ovládnou svět a nastolí mír.“ Mám se k nim přidat? Zní to jako skupina, kterou lidé nemají moc v lásce, ale uvidím mámu.
„Kde je?“
„To se dozvíš, když půjdeš s námi, Ren.“

Byla asi půlnoc. Nejsem moc dobrá v určování času podle měsíce a slunce. Srdce jsem měla až v krku, drkotaly mi zuby zimou a byla jsem strašně nervózní, až mě z toho bolelo břicho. Pořád jsem si přehrávala v hlavě náš rozhovor. Chci zachránit mámu a udělám pro to všechno, pomyslela jsem si. Šel přede mnou. Moc jsem na něj neviděla, jak byla tma, ale stejně jsem zezadu rozeznala jeho postavu. Kdyby neměl v sobě tolik kovových věcí, byl by i hezkej. Bála jsem se. Co to je za lidi? Znají Naruta? A jak znají mě? Ještě chvilku jsme šli, až jsme přišli před velkou skalní stěnu. Byla ve vodě, tak mě Yahiko vzal do náruče a přenesl mě ke skále, kde mě postavil na nějaký kámen.
„Teď zavři oči.“ Poručil mi. Nejistě jsem poslechla. Jen co se otočil, pootevřela jsem je. Začal skládat různé pečetě a pak se dotkl dlaní stěny skály. Skála se pootevřela. Překvapeně jsem vyjekla a zavřela oči. Snad to nebylo slyšet, pomyslela jsem si.
„Pojď.“ Pokynul mi. Chytla jsem se ho kolem krku a on mě vzal do náruče. Prošel se mnou do jeskyně. Na břehu čekalo pár lidí. Všichni mi naháněli strach. Byli jako sochy. A stála tam i moje matka, ve stejném černém plášti, jako ostatní, a vřele se usmívala.
„Vítej do Akatsuki, Ren.“