Zničené sny - Díl 6.

Díl 6. - Mangetsu

Zaito si všiml, že všichni nepřátelé zmizeli pryč a tak se rozběhl k místu, kde by měl mít Taku batoh. Otřesy od jeho bratrance byly stále silně cítit.
Během chvilky tam byl, vytáhnul jednu z předem připravených injekcí a přiskočil k Takovi, i když to nebylo nic jednoduchého, protože ho ta čakra odrážela.
Nakonec se mu však povedlo zabodnout injekci alespoň do krku a vypustit její obsah bratranci do žil, načež dotyčný se sesunul k zemi a čakra z něj přestala silně sálat.
Taku si pak jen zmateně vytáhnul injekci a rozdýchával se, i rozkoukával. Vypadal, že je silně vyveden z míry.
Mladší z dvojice se přitom vydal na místo, kde měla být i Anna. Sice ji tam našel, ale ležící v krvi.
„Taku, pojď sem!“ Křikl zpátky za sebe a přesunul dívku na zemi, aby neležela tak zkroucená.
Nejstarší ze skupiny po chvilce přiběhl i se svým batohem a jakmile uviděl, co se stalo dívce, vytáhl obvazy a začal ji ošetřovat.
Zabralo to dlouhou dobu, než se mu povedlo provizorně zastavit všechna krvácení. Vůbec to s Annou nevypadalo dobře.
„Bude v pořádku?“ Optal se starostlivě nejmladší člen a Taku si jen povzdychl.
„Kdo ví... Měli bychom vyrazit do Kumo... Mohli by jí tam pomoct.“ Podotkl ten amatérský doktor a podíval se na své silně zkrvavené ruce.
Následně ze svého batohu vytáhnul několik tyčí, pospojoval je a natáhnul mezi ně i jakousi látku, čímž vytvořil nosítka. Sehnul se k Anně a chytnul ji za ramena, při čemž sledoval svého mladšího bratrance, zda pochopí a přidá se k němu.
Zaito zareagoval pohotově, pomohl Takovi dát dívku na nosítka. Poté vzali své věci a i nosítka s Annou a vydali se směrem Kumogakure.
Zaito šel vepředu, Taku vzadu. I když se po celou jejich cestu s dívkou hádali a nedokázali se na ničem shodnout, měli o ni oba dva poměrně starosti.
Mezitím se od nich značně daleko objevila tamtam tříčlenná skupina, co je napadla.
„Shiko, proč jsme zdrhli?“ Zeptal se naštvaně nejvyšší z nich a nejstarší jen sykl a přísně se na něj podíval.
„Možná, kdyby sis jak blbec nehrál furt s tím mečíkem a používal svou pravou dovednost, bylo by to lepší. A zdrhli jsme, protože je to v plánu. Necháme je dojít až do Kumo a vyvraždíme je společně s celou tou vesnicí. Přesně, jak velitel přikázal...“ Odvětil naštvaně hnědovlasý muž a pohlédl na bělovlasého kluka, který si olízával krev z ruky.
Kai a Shika Narai se očividně moc nemuseli.
„Moc dobře víš, že si s tou silou nejsem zcela jistý... Vím, že na to mám geny, ale ty už generacemi zřídly...“ Pronesl rozhněvaně nejvyšší z členů a zatnul na levé ruce pěst, načež bylo vidět, jak mu z rukávu vyjelo pár ostrých bodců.
Ty bodce byly světlé a měly spíše zakončení připomínající, jakoby je někdo odsekl, než aby tam měly špičku.
„Zas ti vyjely kosti ven...“ Špitl klučina, který moc dobře oba muže sledoval.
Kai se poté uklidnil a nechal ony kosti zajet zpátky dovnitř.
„Stejně mě stále zajímá, jak se mohlo to Kekkei Genkai dochovat...měl jsem dojem, že klan Kaguya byl dávno vyhlazen...“ Podotkl Shika se otočil se čelem ke svému vyššímu kolegovi, který si povzdechl.
„Klan Kaguya, co vím od otce, byl agresivní klan... A tak nevhodné a slabé jedince posílali do vedlejší větve. Postupem času se hlavní a vedlejší větev klanu natolik od sebe vzdálily, že z vedlejší vznikl nový klan... A ten nový klan nebyl vyvražděn...zůstal částečně až do dnes... A moje silná stavba těla s geny klanu Kaguya mi dovolily vlastnit Shikotsumyaku.“ Vysvětlil docela neochotně Kai, při čemž starší kolega jen přikyvoval.
„Takže si takový ten unikát.. Jako tady náš Shiro. I když, možná ještě vzácnější.“ Prohodil pár slov Shika a pozoroval kluka, který ty dva zase vůbec nevnímal.
Kai jen přikývl hlavou a poté si sedl na nějaký kámen, při čemž rozepnul svůj plášť, aby se mu zbytečně nezmačkal, či nepohodlně vyhrnul.
„Vůdce si hodně zakládá na výjimečnosti, že?“ Optal se Kai, sundal si sluneční brýle a poté z rozepnutého pláště vytáhnul cigaretu a již i zapalovač, který tentokrát našel bez problémů. Pohodově si zapálil a silně popotáhl z cigarety. Skoro to vypadalo, jako by si několik dní nezakouřil.
„Hlavně, že se osočuješ na kluka... Jsi druhým nejnovějším členem a nevíš toho o moc víc, než on... Naše organizace, Mangetsu, vyhledává jen výjimečné lidi. Ostatně již jen naše skupina ti to může naznačit. Jeden z posledních vlastníků Shikotsumyaku, Jashinista se stínovými technikami a klučina z toho nechvalně známého klanu schopného vytvářet smrtící Genjutsu. A to jsme ještě ti méně jedineční... Kirigakurský shinobi všech mečů sedmi šermířů... Sunagakurská kunoichi Fuutonu a Jintonu... Kumogakurský shinobi Rantonu a černých blesků... A hlavně vůdce...nejsilnější z nás...“ Objasnil Shika a následně zpod něj vyjel rychlý stín, který poté rozsekl cigaretu Kaiovi.
„No, ale už!“ Zařval Kai a odhodil zbytek drolící se cigarety na zem, při čemž se nenávistně podíval na svého staršího kolegu.
„Jsi moc vzácný kousek na to, abych ti dovolil si zničit plíce.“ Poznamenal hnědovlasý a přitom pozoroval Shira, který pomocí svých iluzí zrovna zabil nějakého jezevce a jeho mrtvolu začal tahat za ocas okolo těch dvou mužů.
„Vyrazíme do půl hodiny, takže se s tím smiřte. Žádný dlouhý odpočinek nebude. Stejnak jsem skončil nejhůře já...“ Řekl náhle nejstarší ze skupiny a sedl si na zem, načež odkašlal trochu krve, protože mu část zlomeného žebra prorazila plíci. Ale coby nesmrtelného Jashinistu ho to nemohlo zabít a tak mu to bylo jedno.
Během té doby Zaito a Taku pokračovali velmi rychle směrem ke Kumo. Díky jejich rychlosti se sice uštvávali, ale brzy již byly vidět obrysy nějaké větší vesnice.
„Už tam budem!...“ Zasýpal mladší z nich, který byl vepředu a tak viděl víc z vesnice.
V tom před ně dopadlo několik kunaiů a oba dva se zastavili. Z okolní vegetace vyskočilo asi pět ninjů s čelenkami Kumogakure.
„Coby členy nepřátelské vesnice, máme právo vás popravit. Nějaká poslední slova před smrtí?“ Optal se očividně velitel té jednotky Skryté Oblačné.
„Jsme tu na mírové misi a byli jsme napadeni nedaleko odsud muži z nějaké organizace... Pomozte nám zachránit Osmnáctou Mizukage, prosím...“ Skoro zakňučel Zaito, načež všech pět shinobi z Kumo sebou trhlo.
„Jestliže sebou mají Mizukage...musejí to myslet vážně...“ Zašeptal jeden z nich dalšímu a poté se tam strhl takový tižší rozhovor, který zastavil až teprve jejich kapitán zvednutím ruky.
Ten se nadechl a zamyslel. „Dobře...ale dáme vám pouta a odneseme ji sami...“ Řekl posléze ten kapitán a lusknul na své podřízené.
Dva z nich vzali nosítka a další dva dali bratrancům taková zvláštní kovová pouta, která vypadala lehce ostnatě.
„Pokusíte-li se z toho dostat, nebo silou je zničit, z náramků vyjedou kovové ostny a zaryjí se vám hluboko do tkáně, že ty pouta už ze sebe dostanete jen odseknutím rukou...“ Vysvětlil kapitán a se svou jednotkou, se zraněnou dívkou a dvěma zajatci se vydal směrem k vesnici.