Zničené sny - Díl 4.

Díl 4. - Směr Kumogakure

„To nemyslíš vážně?!“ Křikl Keigo a začal utírat stůl a sebe od pití, které díky šoku z prohlášení Anny nepolkl.
„Myslím a už jsem řekla... A neštvi mě, Keigo... Moc dobře víš, že když si něco usmyslím, tak se mnou již nic nehne, proto jsi nyní Mizukage...“ Odsekla růžovovláska a otočila se na Taka a Zaita, ve kterých hrklo.
„A vy dva, nekňubové, jděte se připravit. Vyrážíme v půl šestý ráno a ani o minutu později. Sraz je u trosek severní brány. Půjdeme nejdříve do Kumo, alespoň si ověřím, jak moc to s tím mírem myslíte vážně.“ Pronesla přísně dívka a následně odtamtud vyšla ven.
Zadání mise věděla, už předtím ho slyšela, protože odpočívala na střeše budovy. Záměrně tam byla i v tuhle dobu, chtěla totiž vědět, jak to s těma dvěma dopadne.
Jakmile odešla, tak zbylí tři chlapci zůstali v místnosti jako opaření, protože když se rozjela, působila docela děsivě a nebezpečně.
„Měli byste se jít vyspat...“ Poznamenal po chvilce Mizukage a pokračoval ve vyřizování spisů, při čemž Taku i Zaito pomalu odešli z jeho kanceláře směrem domů.
„Ty půjdeš spát?“ Optal se po nějaké době starší z bratranců a mladší jen souhlasně přikývnul.
„Hm... Já ani nemohu. Je to tak na rychlo, že budu muset celou noc připravovat své věci... Hlavně ty na polní přípravu mého léku.“ Podotkl za několik minut, ale to již se dostali k jejich domovu.
„Neměl bys tomu říkat lék, když tě to neléčí... Nemá z čeho...“ Řekl lehce rozladěně Zaito a vydal se dovnitř, směrem ke svému pokoji, zatímco Taku si jen povzdechl a šel do své pracovny, kde si do sáčků začal připravovat a mixovat nějaký sypký prášek.
Až do čtyř do rána míchal tu svou směs, či ji dával do speciálních pouzder. Na stole měl vybalené taky injekce, něco připomínajícího upravený kahan, lžičky, škrtidla a i nějaké ty pilulky.
Zničehonic se mu začaly třást ruce a proto si urychleně sedl. Zhluboka si oddechl a vzal jednu z předem připravených a naplněných injekcí. Stáhl si rukáv na pravé ruce, kterou zaškrtil tím rukávem.
Na žíle měl znatelné známky častého bodání injekcí. Bylo poznat, že bodání jehly do žíly provádí často, jelikož se v tom vyznal a i s třesoucí rukou se mu to povedlo.
Jakmile vpustil obsah injekce do své krve, ruce se mu přestaly třást a přestal se i potit. Otřel si čelo a spokojeně se rozvalil na židli.
„Nesmím na to zapomínat...“ Podotkl si sám pro sebe a posléze dokončil své přípravy.
Netrvalo dlouho a již bylo pět a Zaito i s Takem vyráželi k severní části Kiri. Oba měli na zádech batohy, i když Zaitův byl maličký, zatímco Taku měl velký batoh a dával ohromný pozor na to, aby s ním příliš netřásl.
„Bude mít o tobě špatný mínění...“ Řekl mladší z dvojice a druhý odvrátil tvář.
„Jako všichni... Čert to vem, je důležité, pro mě, si to brát a moc dobře to víš.“ Odpověděl starší a poté se podíval zase dopředu.
Pomalu se přibližovali k troskám severní brány. Avšak již moc dobře viděli dívku s krátkýma růžovýma vlasama, která tam netrpělivě postávala s menším batohem na zádech.
V momentě, kdy je zahlédla, otočila se k nim zády a rovnou vyrazila z vesnice ven. Taku a Zaito se za ní přihnali, hlavně pomocí Shunshinu.
„Počkat jsi mohla...“ Poznamenal zadýchaně Taku a místo odpovědi se dočkal ledového nenávistného pohledu a odfrknutí si.
Následujících několik hodin chůze proběhlo v klidu a hlavně v tichu. Dívka neměla žádné sociální chápání, mladší chlapec byl nesmělý v její přítomnosti a starší spíše uražený.
Tento podivný tým, který se zdál být nesprávně uskupen, protože při boji by si jeho členové spíše navzájem ublížili, šel směrem k oblastem Země Vody s mnohými mosty.
Ty byly vystavěny, jelikož se lodní doprava zdála neefektivní, hlavně proto, že podpálit loď plnou shinobi je daleko jednoduší, než zabít pluky ninjů na několika mostech najednou.
Tým z Mlžné sdílel cílovou destinaci se stejně početnou skupinkou, tvořenou však třemi muži, nebo spíše dvěma muži a jedním chlapcem.
Všichni tři, právě se nacházející kdesi v oblasti bývalé Země Rýžových polí, měli na sobě stejné oblečení. Dlouhé černé pláště s Měsícem v úplňku na zádech a s lemováním stejné barvy, jako onen Měsíc.
Očividně nejstarší z nich, mezi nimi střední, co se týká výšky, s hnědými krátkými vlasy do bodlin, si žmoulal jakýsi přívěsek v pravé ruce.
Druhý nejstarší, avšak nejvyšší, měl černé mastné vlasy učesané dozadu. Na nose měl nasazené sluneční brýle a mezi rty se mu klimbala nezapálená cigareta. Hledal totiž zapalovač uvnitř svého pláště. Přitom se otočil a jeho zrak spočinul na nejmladším a nejmenším členovi skupinky.
Ten se zelenýma očima opětoval pohled a odfrknul si, aby odhodil pramen bílých vlasů ze tváře. Byl snad o osm let mladší, než ti dva. Ještě dítě, maximálně dvanáctileté.
„Proč jsme ho brali sebou? Je to jen kluk...“ Podotkl černovlasý a starší muž se jen usmál.
„Prvně to byl příkaz velitele... A za druhé, má daleko větší potenciál, než my dva dohromady. Jen je nutné si to ověřit v terénu... Mohli jsme ho dát dávno na starost někomu jinému, kdyby jsi neměl potřebu zmasakrovat kohokoliv, koho potkáme... Stačil by jeden ninja, civilista, kdokoliv, ale ty ne...“ Řekl naštvaně jeho hnědovlasý kolega a černovlas rázem dělal, že o ničem neví.
„Takže míříme zničit Kumo?“ Optal se najednou klučina a pousmál se, při čemž tím znechutil černovlasého kolegu.
„Přesně tak, naším cílem je Kumogakure...“ Dostalo se mu odpovědi od nejstaršího ze skupiny, který si poté přestal hrát s přívěskem a dal si ho na krk, pod plášť.
Kovový přívěsek byl ve tvaru trojúhelníku uvnitř kruhu.