30 + 3 NA CHATĚ, díl 004 - Voda z bazénu

Takže, je tu zase další díl povídky 30 + 3 na chatě, takže si můžete počíst. Barevné značení jako minule - to znamená červená pro mě, modrá pro hAnko. Itadakimasu! :P

Všichni spokojeně spali – až na Itachiho, kterej mrznul venku a čas od času vzdorovitě kopnul do dvěří. Kisame měl taky vzteka, protože musel spát uvnitř a postrádal svůj bazén... A Zetsu dlouho nemohl usnout, protože brečel, že si nemůže povídat se šípkovým keřem. Teprve nad ránem zavřel oči, ale ne na dlouho, protože pak se vzbudil Tobi.
Vyskočil z postele svižně jako Bob z klobouku kouzelníka Pokustóna, avšak zakopl o koberec a spadl přímo na Naruta, který chrápal ve vedlejší posteli. Ten zařval jak tur, čímž vzbudil všechny v okolí, ti se taky lekli, někdo vypískl: „Co se stalo?“ a všichni tři psi začali štěkat jak pomatení. Takovej humbuk by probudil i mrtvolu, takže se chataři pomalu začali courat po baráku.
Teuchi-san a Chouji zatím vařili snídani, zatímco jedna třetina čerstvě vstanutých vběhla do jídelny, druhá třetina se převlékala, a ta zbývající třetina šla ukázat Tobimu, že by se na ten večerníček o Králících měl přestat dívat. Nakonec všichni bezpečně dorazili do jídelny a čekali, co dostanou k snědku.
„Podává se žvanec! Krmení divé zvěře! Ramen, rýže, ovoce, chléb, máslo a jiné pochutiy! Jezte a pijte, co hrdlo ráčí!“ vykřikoval Chouji, když vyběhnul z kuchyně a v každé ruce nesl tácek s jídlem. V závěsu za ním pospíchal rozesmátý pan Teuchi s konvicí horkého kakaa. Osazenstvo se na ty dobroty vrhlo jak stádo vyhladovělých dinosaurů a zhruba půl hodiny se v jídelně ozývalo jen mlaskání, srkání a jiné příjemné zvuky doprovázející stolování. Pak je přerušilo mlácení na okno...
„Hahaha,“ zasmál se Sasuke s plnou pusou cereálního müsli. „Zapomněli jsme na bráchu!“ Danieeru, ta, která Itachiho venku zavřela, si nacpala do pusy rohlík, a zahuhlala něco o tom, že to bude muset přežít. Valy skákala kolem stolu a somrovala. Všichni hodující, pamětivi Danieeřiny výhružky byli nuceni pejska ignorovat. Tak se posmutnělá fenka odebrala za svými kolegy k misce granulí s telecí příchutí.

Když lidičky dojedly, rozlezly se dělat všecko možné – rozebírat odstín laku na nehty (viz. Deidara, Sasori, Hidan), přepočítávat svoje peníze, popř. hledat po domě padesátníky (bez komentáře), snažit se napsat další díl Icha Icha (Jiraiya, Kakashi a Ivana), rozebírat vliv oranžové barvy na náladu (Naruto plus Tobi), vzájemně se pošťuchovat (Genma-Hayate-hAnko-Izumo-Kotetsu), povídat si (to než bych vypsala...) a především – sedět v otevřeném okně, pohazovat klíčem od hlavních dveří a pískat si (Danieeru).
„Proč já...“ fňukal Itachi, když marně lomcoval s klikou zadního vchodu. Najednou se ozvala rána. Itachi oběhnul chatu a spatřil, kterak se Danieeru sbírá ze země a oprašuje si zadek. Uchiha si spokojeně odfrknul a nahodil výraz typu „jsem-zlej-Uchiha-a-pěkně-tě-pomučím“.
„Naval klíče!“ zařval na nebohé děvče.
„Nemám, zůstaly tam,“ ukázala na okenní parapet.
„No to je paráda!“
„Hele, to není moje vina!“ bránila se vehementně.
„Ale je! Ty můžeš za to, že jsem byl celou noc venku!!!“
„Nehraj si na strašáka s baterkou, nevyplácí se to.“
„Ale mě to baví...“
„Moje maličkost se odvažuje zmínit, že tvé spolubydlící to moc nenadchlo.“
„Mně jsou spolubydlící ukradení.“
„Zoufalče!“
„Tyranko!“
„Lasičko!“
To ale neměla říkat... Itachi se namíchnul, urval z nejbližšího stromu větev a začala honička kolem chaty. Danieeru se tiše modlila, aby už někdo otevřel, při běhu brala ze země všechno, co se dalo házet a metala to po svém pronásledovateli.
„Podvádíš!“ ozvalo se zezadu, když Itachi zakopnul o kámen a přistál obličejem v trávě.
„Nikdo neříkal, co se smí a co ne.“ Itachi neodpověděl. Opatrně se k němu přiblížila, sebrala větev a pro jistotu do ležícího županu párkrát šťouchla. Když stále nereagoval, spokojeně se usmála a poškrábala se čertovským ocáskem za uchem. Pak sebrala z pískoviště kyblík a pomau došla k bazénu. Nabrala trochu nazelenalé břečky, co se v bazénu vytvořila přes zimu, kdy ho hAnčin strejda (jako obvykle) zapomněl zakrýt a ve které se včera tak nadšeně rochnil Kisame...

Zetsu se právě chystal na procházku do lesa, aby se dozvěděl nějaké nové drby od příbuzných, když se ozval ten příšerný skřek. Všichni zanechali lakování nehtů, počítání padesátníků nalezených v jednom hrnečku v kredenci nebo červenání se nad Junkovým novým dobrodružstvím a vyběhli do zahrady, kde se jim naskytl vskutku podivuhodný pohled. Dani seděla na nejvyšší větvi staré jabloně, v ruce třímala žlutý plastový kyblík a smála se na celé kolo, div z té větve nespadla. Dole pod ní stál Itachi... ale jak ten vypadal! Jeho krásné černé vlasy byly obalené zeleným slizem, ten mu stékal i po obličeji, ve kterém zlobně žhnuly rudé oči. Akatsuki župánek to taky pěkně schytal, ale co, aspoň bude jeho majitel donucen konečně si ho vyprat.
„Hahaha! Jiraiyo! Máš tady novej přírůstek do tvojí sbírky žab,“ chechtal se Asuma, až mu jeho nepostradatelné cigárko vypadlo z pusy a tiše zhaslo v zarosené trávě.
„To by chtělo ‚Očista no Jutsu‘, umí to tu někdo?“ hlesla Valča.
„Myslím, že támhle v prádelně na náměstí,“ hodil rukou Hayate.
„T-ti by dřív z t-té prá-prádelny utekli!“ zaprskala Danieeru.
„Čím jsi ho, prosím tě, zlila?“ zeptala se Ivča, když sjela Itachiho pohledem.
„Ehm, vodou z bazénu.“
„Tak to by chtělo i ekologa,“ konstatoval Hidánek, když do bazénu namočil prst, který si následovně horlivě otíral o Kakuzův plášť.
Když se konečně všichni přestali dohadovat, co to tady chce a co ne, nastala scéna jako z Popelky – zelený a slizký Itachi koukal na strom a Danieeru hrdě odvracela pohled, neboť na kaleidoskopické genjutsu náladu moc neměla.
„Říkám ti pojď dolů!“
„Ani mě nehne, polez ty nahoru!“
„Až naprší a uschne!“
„Hej, Kisame, Kakashi! Mohli byste, prosím, zařídit déšť a pak to tady zas vysušit? Zajímá mě Itachiho lezecká technika.“
Kakashi jen cosi nesrozumitelného zamumlal.
„Cože???“ zařvala Dani a shlédla ze své rozvětvené pozorovatelny. To ovšem neměla dělat, neboť nechtěně zavadila o Itachiho rudě žhnoucí očička...

„Mám tě, krasotinko,“ pravil Itachiho hypnotický hlas. Danieeru párkrát zamrkala a pak se rozhlédla. Všechno bylo v barvách černé, rudé a bílé. Seděla sice pořád na jabloni, ale kromě stromu, jí a cvaklého Uchihy nic jiného neviděla.
„Hele, odpusť si ty svoje psycho hrátky!“ zaprskala jak vzteklá kočka. Najednou se před ní objevilo velké bílé pírko.
„Dokud neslezeš dolů, budu tě lechtat!“ rezonoval Itachiho hlas v Danieeřině hlavě. Dani však byla tvrďačka a nenechala se jen tak zastrašit. Vzdorovitě pohlédla do rotujících duhovek: „Myslím, že by sis ty oči neměl takhle zbytečně ničit...“
A hned se objevila chata a jejích ostatních 31 spoluobyvatel.
„Já se na to vykašlu, zas mě dostala,“ sesypal se Uchiha na orosenou trávu.
„Já ti sss tím pomůšššu, chssseššš?“ ozvalo se individuum známé jako Orochimaru, Orouš, Ori, Orocháč, Oroslizoun, Orin, Oroxicht atd. Vyplázlo jazyk, omotalo jím vřískající a vzpouzející se Danieeru a sundalo ji z větve.
„Todle je odporný! Osliznul jsi mě! Celou jsi mě oblemcal!!!“ Danieeru sebrala ze země větev a chtěla s ní Orochimarovi něco vážně ošklivého udělat. Nakonec to vzdala a jediná památka, která po ní zůstala, byl doznívající zvuk práskajících dveří.

Po deseti minutách vylezla z koupelny s nadějí, že se Orin nemotá někde kolem. Jenže – před ní dovádělo trio ninkenů, Dani se pokusila jim vyhnout, ztratila rovnováhu a zůstala viset ze zábradlí, protože zlámat si vaz na schodech nechtěla.
Za chvíli šel stejnou cestou Kakuzu, počítajíc své padíky, šlápnul na Valčin rudý míček a skončil zavěšený na Danieeru.
„Pusť se mě!“
„Nepustím, nechci si rozbít tlamu.“
„To máš blbý, když mě nepustíš, sletíme oba a ty budeš ten vespod!“
„Stejně se nepustim!“
Zábradlí jí začalo proklouzávat mezi prsty...
„Sakra... pusť mě!“ vyvřískla Danieeru a kopla nohama, čímž Kakuzu donutila se pustit, spadnout, a poztrácet všechny penízky, které si tak pracně nakradl. Hned poté pod schodištěm přistála i ona. Seděli tam vedle sebe a oba počítali – „Akatsuki Harpagon“ rozsypané mince a hnědovláska vlastní kosti. Pak hodila pohled Kakuzovým směrem a to co viděla, se jí vůbec nelíbilo. Z jeho zelených očí sršela nenávist, až se blýskalo. Tak Dani radši vystřelila do patra a usadila se na trámu.
„Orochimaruuuuuuuuuu!“ zavolal Kakuzu. Slizký had se přivlnil a Kakuzu ho nahlas – velmi nahlas – požádal, jestli by tu malou bosorku nemohl sundat z toho trámu.
Jak to Danieeru slyšela, byla jedním skokem v přízemí a schovala se za kabáty na věšáku. Modlila se, aby ji nikdo nenašel, hlavně ne ten skrblík anebo Orouš. Jedno osliznutí denně jí bohatě stačilo...

Ten poslední odstavec - to jsme psaly s hAnko-senpai tak nějak úplně společně... takže se to nedá moc rozlišit, kdo psal co...

Varování - další díl může způsobit zdravotní riziko: zranění v důsledku pádu ze židle, zhoršené dýchání a podobně.
Ano, souhlasím s rizikem.
Ne, nesouhlasím s rizikem.