Aishiteru 2

„Vy se hádáte jako novomanželé!“ ozvalo se nečekaně a všichni se podívali na lůžko.
„Naruto?“ vyhrkli ze sebe všichni. „J..Jak dlouho jsi vzhůru Naruto?“ zeptala se Hinata a doufala, že neslyšel její vyznání. „Nějakou chvilku,“ odpověděl. „Vlastně jste mě vzbudili,“ přimhouřil oči a zamračil se na Ino a Choujiho. Ti se rychle podívali do země a snažili se ignorovat smrtící pohled Sakury. „Páni. Když jsem se dozvěděl o tom co se stalo, přestával jsem věřit tomu, že tě ještě uvidím.“ Shikamaru ukončil tu trapnou chvíli ticha. „Moc si toho ani nepamatuju. Vím, že jsme byli na misi a … pak už mám prázdno!“ Naruto pevně stiskl rty a usilovně si snažil vybavit příčinu toho, že leží na nemocničním pokoji, obvázaný jako mumie. „Máš pravdu, byla to mise. Na cestě nás přepadli nepřátelé. Zastihli nás nepřipravené. Než jsem si stačila uvědomit co se děje, ležel jsi na zemi a všude kolem tebe byla spousta krve…“ Sakura Narutovi připomínala jejich misi, ale bylo to pro ní těžké. Proč jen nedokázala zabránit tomu, co se stalo? „Hm… Já jim ještě ukážu. Dattebayo!“ zakřičel Naruto, ale když se pokusil zvednout ruku, zasyčel bolestí.
„Měli bychom odejít. Naruto si potřebuje odpočinout,“ navrhla Hinata a ostatní jí poslechli. Ještě než vyšla z místnosti, otočila se a usmála se. „Jsem ráda, že ti nic není.“ Zavřela za sebou dveře a nechala Naruta a Sakuru o samotě.
Nastalo ticho. Sakura vstala a šla se podívat z okna. Byl krásný jarní den a Konoha se potápěla ve svěží zelené barvě. Naruto si prohlížel přání k uzdravení na svém nočním stolku. „Sněženky? Od koho? “ zeptal se překvapeně a podíval se na Sakuru. „Přinesla ti je Hinata,“ usmála se Sakura a otevřela okno. Vůně třešňových květů zaplavila místnost. Někde v dáli se ozýval smích malých dětí. „Od Hinaty? Co chtěla?“ nechápal. On si to ještě neuvědomil?! „Naruto! Baka!“ vytřeštila Sakura oči a napřáhla ruku. „Nesmíš mě bít! Jsem vážně zraněný!“ zakřičel Naruto a zdravou rukou si chránil obličej. „Máš pravdu,“ zarazila se Sakura a objala ho. „Jsem v ráji,“ usmál se Naruto, ale Sakura se to snažila ignorovat.
Už za dva dny se Narutova zranění zahojila a on mohl konečně odejít z nemocnice. Procházel se po zaprášené ulici jeho milované vesnice. Zhluboka dýchal svěží vzduch a užíval si tu pohodovou atmosféru. Pevně věřil, že se jednoho dne stane uctívaným Hokagem Konohy. Při té myšlence se usmál. Ušel sotva pár kroků a do nosu ho praštila omamná vůně jeho milovaného ramenu. „Naruto!“ ozval se známý hlas, který by Naruto poznal kdekoli a který tak neomylně patřil k ramenu. „Iruko!“ usmál se na svého učitele z akademie. „Tak mě napadlo, že byste mě mohl pozvat na nějakej ten ramen,“ zasmál se šibalsky Naruto. „To víš, že jo. Máme si toho hodně co říct!“ usmál se Iruka na svého nejoblíbenějšího studenta.
„Doneslo se mi, že jsi byl zraněn při své misi,“ pronesl Iruka a sledoval Naruta hltajícího nudlovou pochoutku. „To je pravda Iruko. Moc si toho ale nepamatuju, “ podíval se na něj Naruto s pusou plnou ramenu. „Jen jsem ti chtěl říct, že musíš být vážně opatrný. Poslední dobou se tu potloukají nějací cizinci. Nevím, jestli to jsou špehové, ale i tak si musíš dávat pozor!“ napomenul ho otcovsky Iruka. „To já vím. Přece nemůžu dovolit, aby se budoucí Hokage zranil,“ zavtipkoval a dojedl třetí misku. „Moc ti děkuju za pozvání. Teď ale musím pokračovat v prohlídce, abych zjistil, jestli se tu něco za těch pár dní strávených v nemocnici nepřihodilo.“
Iruka pozoroval Naruta, jak mizí za rohem ulice. Usmál se. Naruto s sebou vždy přinášel tu šťastnou náladu a nakazil každého, kdo byl poblíž. To na něm měl Iruka tolik rád.