Tajemné

Flashback

Zprvu Narutovi připadalo neuvěřitelně těžké, ze dne na den opustit svou vesnici. Své přátelé, senseie i svou platonickou lásku. Prvních pár týdnů neustále uvažoval, zda se přeci jen nevrátit, ale to co se tehdy stalo zanechalo na jeho duši šrám, který přebil všechny ostatní emoce. Nechtěl se vrátit a ani nevěděl, zda vůbec mohl. To se ale změnilo ve chvíli, kdy se kvůli odpočinku zastavil ve vesnici, na kterou po cestě narazil.

Už téměř dva roky bezcílně bloudí po světě. Neví co hledá, ale ví, co ztratil. Navíc teď, když už je dávno po Akatsuki, organizaci, která v lidech vzbuzovala nepříjemný pocit, jen když slyšeli její jméno, nemá žádný vyšší cíl. Žádné emoce. Jen po světě bloudí ve svém černém plášti se znakem Uzumaki na ramenou a zadní straně, kapucí na hlavě a jeho milovanou katanou na zádech.

V nemocnici měli spousty práce s ošetřováním, nejhorší bylo, když viděli zemřít Hinatu i Nejiho, oba vůdce klanu Hyuuga. Alespoň je pokračování klanu zajištěno jejich potomky. Mise Fuu byla zrušena, dostali nemilou odpověď Fuu, co viděla v kataně a Naruto zase poznal, o kom se mu celé dětství zdálo. Stála ta informace vůbec za to? A dá se zničit neporazitelné? ptal se zoufale Hokage sám sebe...

15.12.
Ashira už nemal náladu na nočné vysedávanie pri pripitých kolegoch, preto sa vybral domov. Cestou popri tréningovom ihrisku akadémie videl v slabom svetle noci siluety troch postáv. Postavy mrštne hádzali kunaie proti nehybným i pohyblivým terčom. V jednej zo siluet spoznal vnuka bývalého hokage Sarutobiho. Párkrát doňho narazil v hlavnom paláci, kde mal sídlo aj Ashirov nadriadený. To, čo sa odohrávalo pred jeho zrakom, boj takzvaný tréning potme, ktorý mal mladých ninjov naučiť sa spoliehať nielen na svoj zrak, ale predovšetkým na ninja inštinkty.

(zápis z Kankurova prvního deníku; neznámé datum)

[i]Bylo mi pouhých sedmnáct, když se mi stalo ono osudné dobrodružství, které jsem se rozhodl vám vyprávět, i když jsem si slíbil, že ho nikomu nepovím. Přesto ho zná jeden mnich. Od té doby jsem se stal někým jiným. Z nerozvážného mladíka jsem dospěl za jednu noc a jedno svítání v muže, jelikož jsem zažil něco, co dodnes zcela nechápu. Možná mi to bylo předurčeno, že po té události se mi stala další série podivností, třeba potkával jsem ducha své dávno mrtvé matky. * (Ovšem to zde nehodlám vyprávět. Je to jiný příběh.)

Touazuki musela obdivovat nádheru zahrady. Málokdo byl schopen docenit její půvab. Mísily se tu vyšlechtěné rostliny s těmi planými. A celý její charakter postupně divočel, až zcela splynul s okolní volnou krajinou. Přechod byl tak pozvolný a nenásilný, že Tou musela učinit v duchu poklonu tomu, kdo zahrady projektoval. Její okouzlení pominulo v okamžiku, kdy nalezla opevnění, které se schovávalo za bambusovým hájem. Na první pohled maskované, avšak stále přítomné. Jak symbolické pro celé tohle sídlo.

Ještě než dojde na rozhovor mezi Kakashim a Jakkurem, než celá Konoha zjistí, že je Sakura mrtvá. Do toho budou Miaki a Iemasu posláni do Suny a než se Kyuubi/Naruto pustí do svádění Hinaty si musíme nastínit další důležitou věc. A tou je situace v Edoki, kde není vše tak, jak vypadá a rozhodně to není nic hezkého, když se vás pokouší…

Seděla jsem za mřížemi a dívala se do matně osvětlené chodby. Nikdo po ní nešel. Dusivé ticho mi lezlo až do morku kostí. Slyšela jsem každý tep svého srdce, každý nádech a výdech, každou myšlenku. Kdybych věděla to, co vím teď, kdyby mi to někdo řekl, nemusela jsem tu sedět. Vyšetřovací stanice v Konoze byla nechvalně proslulá. Věděla jsem, že půjdu pod ruce samotnému Ibikimu, ale nakonec jsem usoudila, že mi je to jedno. Můj život tímto skončil a už nezáleží na tom, co se mnou bude.

Když si byl král jistý, že je Kakashi dost daleko a opravdu nic neuslyší, šel se podívat na "sušenky", které se mezitím vzpamatovali a snažili se zdrhnout.
"Ale, ale, copak to tu vidím? Snad ne snahu o útěk."
"Vy, kdo jste a co po nás chcete?!" řval Naruto.
"Já jsem se ptal první."
"Nebuďte hloupej, je snad očividný, že se snažíme zdrhnout, ne?"
"Stejně tak je očividný, co po vás chci."
"Ne, to teda není očividný!"

Hanae se zachvěla víčka a začala něco mumlat.
Itachi.......Itachi.....Itachi.....
Konečně otevřela oči , velice pomalu a stálo ji spoustu námahy je udržet otevřené. Itachi se naklonil tak, aby se jí ostré světlo nedralo až doprostřed mozku.
„Zachránils´ mě,“ řekla prostě. Bylo to to první, co ji napadlo.
„Já vím,“ odpověděl.
„Proč?“ zeptala se.
„Vždyť víš, že tě potřebuji, abych zůstal na živu.“
„Aha,“ řekla zklamaně.
„Chtěla bys, abych tě měl rád?“

Kakashiho vila v Konoze stála na malebném vrcholku nad přístavem, kde z vody trčely stěžně obchodní flotily jako podmořský les. Zahrada okolo vily byla plná jabloní a sakur. Jak Naruto z doslechu slyšel, tak o ně pečovala samotná Anko, jelikož tady při svém těhotenství měla klid a nikdo ji u toho nerušil.

Sasuke nebyl z těch, kdo pospíchají do neznáma. Otočil se zády k mříži a opřel se o ni. Kdyby byl ve svém světě, nejspíš by šel dovnitř, ale tady chtěl nejdřív prozkoumat okolí, než se vrhne někam, odkud se nemusí vrátit. Netušil, jak se sem dostal. Vybavoval si boj a pak pocit, že měl brzo zemřít.
„Zachránil mě někdo nebo je tohle smrt?“ snažil se srovnat si to v hlavě.
„A nebo co když to za branou je smrt?“ Nevěděl.

Ibiki zkoumavě hleděl na Sasukeho.
„Jsi si tím jistý, Kakashi?“ zeptal se.
„Nic jiného nám stejně nezbývá,“ pokrčil rameny.
„Tak ho přeneste ke mě, připravím místnost č. 39.“ Neměl tolik místností, těch několik, co tam bylo ale mělo různá čísla, takže si nikdo kromě něj nebyl jistý, kolik se jich tam je.
„Za jak dlouho?“
„Za půl hodiny.“
Nebylo třeba říkat víc. Sakura začala připravovat Sasukeho na převoz. To, že se Sasuke dostal do nemocnice nebylo žádné tajemství, ale od teď se to změnilo na přísně tajnou misi.

[i]Kde jsi? Zmizel jsi? Všude je tma a já tě nevidím. Ztratila jsem tě z dohledu. Chybíš mi? Chybíš mi! Samota je jako smrt. Prázdná, temná a bez konce. Nedokážu ničím zaplnit propast, jež se zrodila v mé mysli. V mém srdci. Teď když nad tím přemýšlím, není rozdíl mezi myslí a srdcem, protože ztrátu nedokáži vysvětlit ani rozumem, ani zahnat palčivé pocity. Kam jsi zmizel? Je to daleko? Najdu tě? Setkáme se?

Kakashi rychle běžel za ostatními. To slovo mu neustále hrálo v hlavě: "...nepřežije!". Mohlo to znamenat cokoliv. Buď někdo chystal nějakej útok, nebo se to týkalo nějaké neškodné dětské srandičky. Ovšem to bylo nepravděpodobné. Ještě tu také byla třetí možnost, která souvisela s jejich misí najít a ochránit vyvolenou.

"Hej, vstávejte, vy lemry!" budil je Kakashi.
Odpovědí mu bylo jen jejich převalení na druhý bok.
"Tss, myslíte si, že na mě vyzrajete?" usmál se Kakashi, došel pro kýbl a naplnil ho vodu. "Tak koho první?"

Malá holka se probudila na trávě, spala zde, protože se jí tu líbilo a hlavně tráva byla krásně měkoučká, po úplném probuzením se vydala směr nejbližší vesnice. Vstoupila do ní, na první pohled ji zaujaly tři hlavy Hokage, ty monumentální skalní útvary, hleděla na ně se zájmem, ale bez respektu. Klidným tempem procházela vesnicí, než dorazila k sídlu Hokageho. Procházela budovou dokud nenašla správné dveře. Znala to tu jako by tu už někdy byla nebo bude? Zaklepala, vyčkala vyzvání ke vstupu. Za pár okamžiků se z místnosti ozvalo očekávané: „Vstupte.“

"Co to je? Co to je?" řval Naruto,"To bude určitě ta příšera, o které jste mi povídali!"
"Ehm, jo jasně..." zamumlali Sai a Sakura.
Když viděli, jak se za Narutem blíží Kakashi, trochu se usmáli a sledovali, co se bude dít.
"Čau!!!" zařval Kakashi.
"Aaaaa, apokalypsa, zubáci jsou tady!" řval Naruto a chtěl utéct, ale při jeho pokusu zakopl o kořen a spadl. Otočil se, aby viděl příčinu jeho budoucí smrti, a když viděl, kdo to byl, zrudl vztekem. "Kakashi-sensei?!" začínal se vztekat a pomalu si stoupl.

Dnešní večer byla při smyslech více než jindy a uvědomovala si, že Kohaku i Kesshou u ní nebyli více jak týden. Bylo to zvláštní narušení rutiny, vlak vykolejil. Měla z toho dost nepříjemný pocit, ale ji znepokojovalo něco úplně jiného. Cítila se osamělá. Ne, že by se ve společnosti svých věznitelů cítila o něco lépe, ale přeci jenom to byla nějaká společnost. Chvilku nad svými myšlenkami skřípala zuby. Odfrkla si, byla k smíchu.
Uslyšela za sebou skřípot. Chloupky na zátylku se postavily do pozoru a po páteři jí projel mráz.
Přišla.

Než se pustíme do našeho příběhu onoho dne, kdy se běh dějin změnil, sice jen smrtí význačné rodiny, musíme si nastínit jak se to stalo, kdo si to pamatuje a kdo to přežil. Možná, že vás něco překvapí nebo naopak ne, to už nechám na vás. Možná se to tak stalo, možná ne, ale kdo by věřil jistému starci, netvorovi a dítěti, kteří chtěli na onu noc zapomenout…