Nabídka, která se neodmítá XX.

Nastalo dlouhé překvapené ticho.

„Copak je, babičko?“ zeptal se falešně sladce. Nemusel svůj vztek ani předstírat. Pohled na ni v něm vyvolal hořkost, nad kterou by se měl dávno povznést. Ne že by se někdy snažil, ale tak nějak doufal, že se o to postará čas, když ne on. „Oněměla jsi úžasem? Snad tě tak zavalila vlna nostalgie a citu?“ Jako by snad byla něčeho takového schopná. Jako by snad někdy truchlila pro někoho jiného než pro jeho otce. Jako by společně s ním nezemřel pro ni i on sám. Děcko, které nevědělo, že má truchlit, tak se to nikdy nenaučilo. Kdo mu to měl říct, když ne ona? Copak měl někoho jiného? Ani mu neřekla, že byla tím jediným, kdo mu zbyl. Muselo mu to zkrátka dojít. A v době, kdy mu to došlo, už mu to bylo jedno. „Tím já naštěstí netrpím,“ pronesl kousavě a vytáhl první svitek. Chiyo byla jednak jeho krve, jednak mistr loutkář. Zasloužila si pořádného protivníka, kdyby nic jiného. „Co že tak najednou jsi mě zatoužila vidět? Celá léta jsem ti nechyběl,“ dodal ještě. Upřímně ho to zajímalo. Snad cítila, že se blíží smrt, a opravdu zesenilněla natolik, aby se jí zastesklo?

Chiyo musela potřást hlavou, snad aby neřekla to, co říct chtěla, nebo jen aby se vzpamatovala. Muselo se to v ní jen hemžit otázkami. Proč vypadal Sasori na patnáct? Proč nestárl? Genetická výbava, nebo čáry? Nejspíš ji nenapadlo, jak hluboce klesl. Nebyl na tu mladou tvář vůbec pyšný. Ale to taky nemusela vědět. „Chyběl jsi mi. Ale odejít bylo tvé rozhodnutí. Nevěděla jsem, kam jsi šel. Snažila jsem se tě zastihnout. Ale mé dopisní loutky se nikdy nevrátily ani s odpovědí, ani bez ní. Pochopila jsem, že nechceš kontakt. Co jiného jsem mohla dělat, než to respektovat? I kdyby mi to lámalo srdce.“

„Srdce,“ uchechtl se. Rozvinul svitek.

Oběma ženským spadly čelisti, když se před nimi zjevila loutka Kazekageho. Nikdy ho ty reakce nepřestanou bavit.

„To ne. To ne. To ne!“ rozkřikla se Chiyo.

Holka se k ní otočila celá vyplašená. „Chiyo-sama? Co se děje?“ Co se děje? Právě tu vytáhl pohřešovaného Kazekageho, to se děje.

„To je náš třetí Kazekage,“ vydechla babča zničeně a protřela si oči, jako by tomu pohledu stále nemohla uvěřit. „Jednoho dne zmizel. Mysleli jsme si, že ho nejspíš někdo… unesl. Dělali jsme, co jsme mohli, ale nikdy jsme ho nenašli.“

„Dělali jste prd,“ odvětil Sasori znuděně. „Jak bych ho asi tak mohl unést? Dalo mi dost práce ho jenom zabít. A rozhodně to nebylo potichu. Šel jsem si obhlédnout situaci ve vesnici, protože jsem ještě neměl špehy. Kage mě vyhmátl a rozhodl se mě vykuchat. Byl tak rozhodnutý, že mě sledoval ještě hodně dlouho potom, co jsme opustili vesnici. A byl si taky sakra jistý, že nikomu nemusí dávat vědět, že si odskočil.“ Upřímně byl tehdy strachy bez sebe a bojovat s tím chlapem vůbec nechtěl. Ale dopadlo to pro něj dobře. Ne moc důstojně, párkrát měl skutečně namále, ale zvládl to. Byl na tu loutku patřičně pyšný, protože porazit někoho s takovou pověstí nebyla maličkost. „Sice si za to mohl sám, ale teď ho konečně můžeš pomstít. I když pochybuju, že to takové staré rašpli půjde lehce. Vypadáš, že už máš nakročeno do hrobu. Co se vůbec angažuješ?“

Růžovláska zavrčela. Sasori se usmál. Chiyo nehnula ani brvou. „Sakuro, klid,“ sykla. Pak se obrátila zpátky k Sasorimu. „Na smrt ještě není čas. Mám v životě spoustu lítosti. A alespoň něco ze svých chyb bych chtěla před svým odchodem odčinit. Když jsem se dozvěděla, že ses stal zločincem, členem Akatsuki… musela jsem zakročit.“

Jednou z jejích chyb byl on. Jaká pocta. „Musela jsi zakročit,“ zopakoval Sasori dutě. Cukl prstem, jak se v něm znovu vzedmul hněv. Chakrová vlákna Třetího se napnula a Sakura sebou nervózně trhla. Měla taky proč. „Protože jsem se spolčil s nepřítelem, hm?“ zeptal se tichounce.

Chiyo nechala klesnout ruce, a společně s nimi klesly i ty Sakuřiny. Zásah. Pokračoval: „To je od tebe trochu…“ Naoko se zamyslel, nechal úsměv, ať se mu pomalinku rozlévá po tváři, u které doufal, že měla na tu starou bábu pořád nějaký vliv. „... pokrytecké, nemyslíš?“ Pohled stočil ke Konožance. Chiyo se napjala jako struna.

„To je–!“ vyhrkla ze sebe nešťastně. „To je něco–“

„Jiného!“ napověděl jí posměšně. „Skupina, která ti sebrala Kazekageho, je pro tebe větším nepřítelem než ta, která ti sebrala syna,“ procedil skrz zuby. „Snachu,“ dodal. Vnuka už neřekl. Zněl ostřeji, než plánoval. Jako by mu na tom skutečně záleželo. Jako by slova nevyužíval jen dost na to, aby jí ublížil. Jako kdyby jimi ubližoval sám sobě. Byl dobrý herec.

Byl by si skoro uvěřil.

Tak trochu tušil, že jí moc ublížit nemůže, ne psychicky. Nikdy necítila. Po někom to zdědit musel. A po té laskavé usměvavé ženě, která na něj nikdy nezvýšila hlas, která ho líbala na čelo a vyprávěla mu pohádky na dobrou noc, to nebylo. Ani po tom zakřiklém nesmělém muži, který si ho po dlouhém dni posadil na ramena, který ho bral za brány vesnice a pozoroval s ním štíry. Ti oba cítili. Nevědomky dali život zrůdě, která jako by se shlédla právě v Chiyo. Možná jen dobře, že to neviděli.

„Konoha už není…“ zkusila Chiyo slabě namítnout, ale už jen tón jejího hlasu jasně napovídal, že se s tou představou ještě sama nesmířila. Samotné jí to nebylo po chuti. Jen blázen by si do takového odkrytého místečka nerýpl. Byla tak hrdá na Písečnou. Vesnice pro ni byla vším. Byla dokonalá kunoichi. Byla mizerná matka. A ještě mizernější babička.

„Podepsali mírovou smlouvu?“ zeptal se nevinně. „Aha. Tak to je potom všechno v pořádku.“

„Sasori–“

„Nepřekvapuje mě to…“ pokračoval zdánlivě zamyšleně. „Vždycky ti to bylo jedno. Tahali zpátky mrtvá těla po desítkách, stovkách, a nikdy jsi ani nemrkla. Ale u Kazekageho je to přes čáru.“ Hlas udržoval pečlivě neutrální, znuděný. „Protože na něm, na vesnici, na systému záleží o tolik víc,“ uchechtl se. „Celá filozofie ninjů je padlá na hlavu, ale za krutost jsou souzeni ti, kteří se jí postaví! Já dělám z lidí loutky,” rozkřičel se najednou jako snad ještě nikdy. „A vesnice snad ne?“ Bylo to poprvé, co ho i Chiyo slyšela zvednout hlas.

Konožanka mezi nimi těkala očima. Neměla chudák tušení, do čeho se to dostala. Sasori polkl a vydechl. Musel se uklidnit. Snad to hrál až příliš dobře. „Jsem teď hrozbou vesnice, takže neexistuje nic, co by tě mohlo zastavit, mám pravdu?“ zasmál se. „Nic jiného v tom není. Nejsi tady, protože mi chceš domluvit. Nebo že bys mě chtěla ještě vidět, než zaklepeš bačkorama. Vidíš před sebou cíl. To já respektuji. Ale byl bych rád, kdyby sis na stará kolena odpustila lži. Už si nemusíš vymýšlet. Jsme teď oba prolhaní a zkažení. Jsme si rovni. Ty vidíš bezcitného zločince, který zaútočil na dalšího vůdce vesnice. A já vidím starou bezcitnou bábu, které za mák nezáleželo na vlastní rodině. A která se paktuje s jejich vrahy.“

„Ty–“ Mladinká kunoichi se zalkla vztekem. Zaťala pěsti. „Nevíš, o čem to mluvíš!“

Tohle vážně dokázalo říct jenom hloupé děcko. „Drž hubu,“ odsekl nezdvořile, ale nebylo v tom nic ze vzteku, který z něj sálal jen při pohledu na Chiyo. Ta holka věděla kulový, ale o ni tady nešlo. Nebo šlo? Sasori si uvědomil, že ho opravdu rozčiluje, že s ní Chiyo spolupracuje. Proti němu. To si netroufne se mu postavit čelem? Nebyla o nic horší než on. Byla mistr na slovo vzatý. Byla tím, kdo mu tohle všechno ukázal. Ukázala směr, a on – on zatraceně zabloudil. Ale proč ho uráží tím, že na něj posílá tohle umektané kůzle? Zmocnila se ho docela nová vlna hněvu.

„Jako bys chtěla potvrdit, co už dávno vím, dovedeš si sem tohle vyžle a očekáváš, že vás budu brát vážně? Tohle je ta elita, kterou poslala Listová na pomoc? Nebo poslali pár dětiček na smrt, aby ctili ten váš slavný podpis míru? Ten cár papíru neznamená vůbec nic,“ zasyčel nenávistně. „V momentě, kdy se jim nebo vám zase začne hodit násilí, začne to celé nanovo. Jen já jsem důvod, proč jste si vy dvě ještě navzájem nepodřízly krky. Jakmile organizace jako ta naše zmizí, začnete se nudit a obrátíte se zase proti sobě. Nedokážete žít bez konfliktu, nedokážete ctít klid a mír. Jste krvežíznivější než kterýkoli zločinec, kterého jsem potkal. A já jich,“ rozchechtal se, ale znělo to spíš jako nešťastný štěkot, „já jich potkal. Kdybych před tebe hodil těla všech Kagů z okolních vesnic, ani bys nemrkla. Nikdy to nebylo o životech. Neobviňuj mě z něčeho, kvůli čemu lidi jako my existují. Velice pokrytecký konec života, řekl bych. Celý život akorát lžeš!“ rozkřikl se, a cosi v hrudi se mu na ta slova vzedmulo, jako by byl aktivní sopka, jako by měl co chvíli vybuchnout.

„A to ti dává nárok zradit vesnici a zaútočit na tři Kazekage?“ rozkřikla se zase ona. Vypadala vyvedená z míry, jak ji ještě neviděl. Možná to bylo tím, že tolik slov od něj za celý život neslyšela. Ale z něho se to vyvalilo jako proud vody. Skoro mu bylo jedno, že teď zdržoval on.

Zarazil se. „To mi lichotíš. Třetí je můj, ano. Ale Pátého sejmul můj partner. A Čtvrtého zase Orochimaru.“

„Možná ho zabil Orochimaru, ale byl to tvůj společník. A udělal s ním to samé, co ty s Třetím. Chceš říct, že to spolu nesouvisí?“ Že s ním udělal to samé? Opravdu se ho snažila rozzuřit k nepříčetnosti.

„S Orochimarem mám společnou jen krátkou a nešťastnou minulost. Byl to můj partner v Akatsuki. Tím veškerá naše spojitost začíná i končí.“ Hlas mu zněl dutě a bezcitně, jako by ho jen zmínka o tom hadovi nedostávala do ráže monstrózních rozměrů.

Sakura celá ztuhla. To se teď bude bát i Orochimara? Ten chlap tady ani nebyl. „Ty jsi byl jeho partnerem?“ ujistila se. Nakrčil na ta slova nos. Netřeba mu to neustále předhazovat. „Mám pro tebe spoustu otázek,“ řekla výhrůžně, divže mu nepohrozila prstem. Bylo to poprvé, co se mu pevně zadívala do očí.

„Na které nemám čas,“ řekl a pokrčil rameny. „Já bych to dál nezdržoval.“ Řekl už koneckonců i to, co říct vůbec nechtěl.

Zaútočil.

Ale bylo to marné. Dokud byla ta holka ovládaná babčou, neměl šanci ji chytit. Byli oba rychlí, ale navzdory původní domněnce, že živá loutka bude spíše přítěží než výhodou (on se radši spoléhal na sebe), Sakura mu dokázala opak, když se i bez babčiny pomoci dokázala vyhnout smrtícím útokům. Dech zadržovala úctyhodně dlouho, takže ji nedostal ani oblakem dalšího jedovatého plynu. Držel ji tam za nohy, z druhé strany se ji snažila marně vytáhnout Chiyo. Vypadalo to už docela nadějně.

A pak – pak se ta zatracená holka odpálila výbušným lístkem. Tím se jednak vymrštila Chiyo přímo do náruče, jednak tím rozehnala jedovatou mlhu, a ještě mu lehce poškodila loutku Třetího. „To nebylo vůbec špatné,“ řekl uznale.

„Je mi jedno, co máš všechno v rukávu!“ zasípala Sakura vztekle, když se konečně vydrápala na nohy. „Ale já tě donutím říct mi všechno o Orochimarovi!“ Vlastně bylo vtipné, že by ho ani nutit nemusela. Myslela si, že ho chce Sasori chránit? Chtěla ho snad mučit? Nebo ho rozplakat zoufalstvím nad jejími bojovnými průpovídkami? Chtěla toho hada zabít stejně jako on, nebo snad víc? V jiném životě by jí rád i pomohl. Ale proč by jí něco říkal, když tady stejně zemře. O Orochimara se postará on sám.

Místo odpovědi jí poslal výbušné kunaie. Otráveně protočil oči v sloup, když se na ten pohled celá zhroutila, její odvaha tatam. Dopadla na zadek a Chiyo jedním ostrým pohybem roztáhla dva svitky naráz. Jak čekal, o odražení útoku se postaraly loutky. Neviděl jim ještě do tváří, ale dokázal je stejně poznat na míle daleko.

Boj ustal. Sakura rozdýchávala další milimetrové setkání se smrtí a Chiyo mezitím narovnala obě loutky.

Sasori naklonil hlavu na stranu. „Tak tyhle jsi vyhrabala?“

Chiyo přikývla. „Úplně první loutky, které jsi kdy vytvořil. Máma a táta.“
Ta bába se v nich určitě vrtala. Jinak by neměla nervy na to, aby je na něj vytáhla a myslela si, že tím udělá nějaký dojem. Musela se v nich hrabat, protože ty loutky stvořil k objetí, ne k boji.

Dokázala mu pravdivost jeho domněnek hned v příští vteřině, když se obě loutky vznesly a bleskovou rychlostí se vrhly na Kazekageho. Započal lítý souboj loutek, kdy i Sasori by se zapotil, kdyby ještě mohl. Tančil společně s loutkou před sebou, byl najednou Třetím, viděl všechno, co on, uhýbal, kde uhýbat měl, útočil, kde měl jak. Jeho rodiče po něm šli zarputile, jako by nechtěli vidět nic jiného než jeho krev. Kdyby takhle bojovali ve válce, možná by tu ještě byli, napadlo ho.

Po pár vteřinách divokého tance si uvědomil, že se skoro až maniakálně usmívá.

Tohle bylo…

Tohle bylo úchvatné. Nejradši by babči padl před nohy a poděkoval za takové vyžití.

A znovu ho bodlo kdesi, kde bývalo jeho srdce, když si uvědomil, že loutkářů, kteří by se s ním takto mohli utkat, nebylo víc.

Nastala pauza, na které se nemuseli domlouvat. Loutky už neměly čím bojovat. Z katan jeho rodičů zbyly jen pahýly a Kazekage měl cirkulárky v dlaních ohlodané na kost. „Už to začíná být otrava,“ pronesl do nastalého ticha. Ještě nikdy v životě se tolik nebavil. Kazekage měl ještě pár vychytávek. „Déšť železného písku,“ řekl Sasori tiše. Nebylo to ani příliš truchlivé. K těm loutkám už nic necítil.

Byly jeho první a miloval je kdysi víc než kterékoli jiné. Jednu dobu je miloval čistou dětskou láskou, upřímnou a jednoduchou. O tu lásku přišly, jakmile si uvědomil, že k tomu, aby ho objaly, je musel nutit svojí chakrou.

Necítil. Necítil nic, když na ně poslal smrtící techniku Třetího. Sasoriho tehdy při boji s Kazekagem málem stála život, když ho během okamžiku připravila o stovky loutek. Mířil na Chiyo.